Pokračování příběhu o šílené chůvě
Tak zrovna tuhle, v pořadí už čtvrtou chůvu pro Janýska jsem vybírala na základě inzerátu v katolických novinách. Jak už jsem se zmínila předtím, nějaké hodné věřící děvče má menší pravděpodobnost, že vám bude bít dítě, krást doma z peněženky, tajně telefonovat na české mobily a vodit si do pokojíku místní casanovy.

Na inzerát odpověděla sposuta žen, mladé i staré, krásné i ošklivé, vzdělané i nevzdělané. Tahle se mi ale zdála nejsympatičtější. Psala, že je jí 35 let /dost rozumná na to, aby se dovedla starat o děti a moc stará na to, aby po nocích vyváděla na diskotékách/, rozvedená /aspoň neskočí na špek prvnímu chlápkovi, má už své zkušenosti/, katolička /super, nebude krást/, z Moravy /výborně, všechny naše chůvy byly z Moravy a byly skvělé/ a k tomu všemu poslala foto se psem v náručí /Adonis okamžitě poznamenal, že musí být tlustá, jinak by se neskrývala za psem/, kde se přátelsky usmívala.

A tak jsme se dohodly. Bylo zrovna něco před vánoci a od května měla nastoupit, což nám dalo dostatek času, abychom se vzájemně trošku poznaly po emailech.

Psala mi, jak maluje na sklo a pak své výtvory prodává, aby podpořila charitativní organizace, jak dostala k vánocům knížku kázání faráře Tomáše Halíka, kterou si každý večer čte, jak na Silvestra nikam nevyráží, neboť nemá ráda plánované veselí /jak jsem později zjistila, veselí měla nejraději neplánované/, raději si pustí hudbu a bude číst ta kázání, až jsem začala mít trošku strach, aby na náš vkus nebyla až moc svatá. Všechny svoje maily zakončila rozloučením- tak páček shledáček. Z toho se mi trošku ježily vlasy.

Na jaře jsem se objevila v Praze a tak jsme se dohodly, že se sejdeme u nás. Jeden den jsem na ni čekala hodinu, dvě a když ani třetí hodinu nepřicházela ani nevolala, naštvala jsem se a řekla si, že ji nevezmu, pokud tedy neleží někde na jednotce intenzivní péče. Po nějaké době mi volala její maminka, že Páček leží na JIPce a že má nějakou otravu /ani mne nenapadlo, že by to mohlo být alkoholem/ a omlouvá se. A tak jsme se konečně sešly asi za týden. O svém pobytu v nemocnici nechtěla moc hovořit, ale jinak se zdála celkem sympatická, tvrdila, že je nesmírně přizpůsobivá a už měla dokonce i vyřízenou cestu sem na ostrov na začátek května.

Hned poté, co jsem ji vyzvedla v přístavu, jsem ji vzala domů na oběd, který pro všechny vařil Adonis. Protože jsme si zrovna otevírali pivo, nabídli jsme jí taky jedno, ale řekla, že děkuje, že pivo nepije /pije zásadně víno, myslivce, borovičku a rum/. Nabídla jsem jí jednu cigaretu, s díky odmítla, že nekouří /přestala kouřit kvůli nám, protože si myslela, že jsme nekuřáci, už měla za sebou dvě hodiny nekouření/. A tak jsme se najedli a začala nová etapa našeho roku.

Já jsem ještě do práce nechodila, tak jsem ji vozila po ostrově, prováděla po tavernách, ukazovala krásy města, nádherné pláže a ona mi začala povídat o svém životě, jak ji mlátil v dětství otec, potom prý i manžel /ač jsem proti domácímu násilí, dnes oba dva muže docela chápu/, prý si myslel, že je mu nevěrná s nějakým mužem, což vůbec nebyla pravda /byla mu nevěrná s ženou/.

S Janýskem to docela uměla, ale její nejoblíbenější činností ovšem bylo sedět u kafíčka s cigaretkou a povídat mi o svém oblíbeném katolickém knězi. Říkala, že se jí docela líbí i tihle místní pravoslavní kněží, má ráda tmavší týpky s vousy a dlouhými vlasy...

Asi za 3 týdny jsem měla jít poprvé do práce, přijížděla mi skupina turistů autobusem a já jsem na jejich loď měla čekat druhý den v přístavu. Řekla jsem Páčkovi, aby si odpoledne udělala volno, neboť ji budu potřebovat druhý den. Na své rozměrné tělo oblékla své nejlepší svršky a vyrazila. Ještě jsem jí řekla o našem znamení na dveřích, kdo není doma, vyvěsí ho tam, abychom ho nezamkli venku.

Adonis se vrátil z práce kolem půlnoci, kdy už jsem spala, probudil mě a říkal, že na dveřích je pořád to znamení, takže Páček ještě není doma. Nijak jsem se tím nezneklidňovala, o půlnoci tady všechno ještě žije. Potom ale Adonis v noci znovu musel odejít a 5 ráno mi hlásil, že znamení je pořád ještě ve dveřích. To už jsem dostala strach, protože to bylo opravdu dost pozdě na to, že měla vtsávat v 7 hodin, kdy já jsem musela odejít a hlídat malé dítě.

Asi v 7 ráno jsem vyrazila do přízemí podívat se na dveře a- znamení tam bylo pořád. To už jsem opravdu znervózněla, pak mě ale napadlo, že prostě jen to znamení zapomněla vyndat. A tak jsem klíčovou dírkou nakoukla do jejího pokoje, zda je tam a to, co jsem spatřila mne doslova posadilo na zadek. Páček s vousatým padesátníkem v nepublikovatelných pozicích...

Co teď? Rozbušili se mi srdce zklamáním a vzteky. Zaklepala jsem a požádala P., aby vyšla ven. Otvřela dveře, z nichž vystrčila jen špinavý, rozmazaný obličej a s překavpeným úsměvem se ptala, jesti něco potřebuju. Chlapíka schovávala za zády.
-chci, aby okamžitě odešel ten chlap, jestli se tohle dozví Adonis, tak si ještě dnes sbalíš kufry a pojedeš domů, řekla jsem chladně a odešla. Za chvilku vyšel před dům ten člověk, odplivnul si a pokračoval v cestě, kterou zřejmě včera začal.
Po chvíli jsem se vrátilia do jejího pokoje a Páček dělala, že spí. Poté mi začala s pláčem vyprávět, že jí tenhle milý pán vzal včera večer domů stopem a že už to nikdy neudělá a mě bylo hrozně, tak jsem jí jen řekla, ať dneska Janýska nebere ven, protože nespala celou noc a tím pádem se bojím, aby ho někde nepřejelo auto nebo se neutopil v moři.

Když jsem v poledne dorazila domů, Adonis vařil pro všechny oběd, ale Páček s Janýskem nebyli nikde. Věděla jsem, že Adonisovi nemůžu říct, co se stalo. Jen jsem se zeptala, kde je chůva a on mi řekl, že šla asi ven. To mě vytočilo, proto jsem jí zavlolala na mobil, kde že jsou a že budeme jíst. S klidem mi oznámila,že papají zmrzlinku a vypnula telefon.
Od té doby už ho nezapla. Ani nepřišla domů. Zmizela s mým dítětem. Začal jsem propadat panice a šla je hledat. Nebyli nikde, telefon vypnutý. Adonis už začal být taky nervózní a hledat ji na motorce, až jsem mu po hodině řekla celou pravdu,jel okamžitě na policii, zatímco já jsem běhala doma od okna k oknu, jestli už náhodou nejdou a představovala si katastrofální scénáře, jak chůva skáče z útesu do moře a bere Janýska s sebou za ruku. Opravdu jsem si myslela, že svoje dítě už nikdy neuvidím.

Pak mě napadlo zavolat její matce na Moravu. Páček o ní neustále básnila a pořád si vyměňovaly smsky. Maminka byla celá překvapená a říkala, že její dceruška by dítěti nikdy neublížila, hmmm... ano, muži jsou její slabost, ale snad se tolik nestalo. Tu práci potřebuje, má hrozné dluhy a nic pořádného doma sehnat nemůže.

Asi po čtyřech hodinách, které byly těmi nejdelšími v mém životě, zazvonil telefon:
-ahoj, maminka mi psala zprávu, že o mě máte strach a hledáte mě? Úlně se mi podlomila kolena.
-kde jsi? zařvala jsem.
-tady za rohem, zazněla odpověď.
-okamžitě přijďte domů! a běžela jsem volat Adnisovi, který pořád ještě kroužil po městě na motorce.

Pokoj chůvy se nachází v prvním patře a náš byt v druhém. Adonis se pohodlně uvelebil na truhle v prvním patře a čekal, až to monstrum dorazí. Prosila jsem ho, jen jestli je Janýsek v pořádku, ať se na ni nevrhá s nožem, že ji prostě jen vyhodíme.

Za chvilku klaply dveře od domu. Páček Janýska poslala nahoru a sama chtěla zmizet ve svém pokoji, před nímž už ale čekal Adonis s vražedným pohledem úplně beze slova.
Když ho spatřila, nevěděla, jak má reagovat a tak rozverným hláskem zavolala: Hi:
-Adonis zařval: HI?? Jaký Hi?? Teď okamžitě mi dej klíče a do 5 minut, slyšíš, do 5 minut, ať jsi venku!! Out:OUT!

/nahoře Janýsek se smutně ptal:maminko, proč na ni tatínek křičí a co to znamená out??/

Páček ale místo aby se sbalila a odešla, lehla si do postele a doufala, že tenhle den zaspí a ráno se probudí, budou zpívat ptáčci, svítit sluníčko a svět bude v pohodě.

Nakonec si ji po dalších 5 hodinách vyzvedl ten milý pán z minulé noci. Adonis se s ním potkal před domem a tak mu ten milý pán vyprávěl, jak ji potkal a ona mu řekla, že má svůj byt a vzala ho sem, což přece Adonis jako muž musí pochopit a Adonis přikyvoval, jako že chápe /to snad není možné, oni spolu ještě snad půjdou na pivo, pomyslela jsem si/, ale že zase on chápe, že nám unesla dítě a že to se nedělá, a za chvíli se vynořila matrona, kterou nasadil do auta a odvezl.

To by byl normálně konec příběhu, nebýt toho, že druhý den pršelo jako z konve, Páček nestihla loď z ostrova a prospala celý den na dešti v přístavu úplně namol.
Po několika dnech jsem dostala zprávu, jestli by se mohla vrátit, že se jí tu tak líbilo a že by si zaplatila cestu sama.

Někteří lidi prostě nemají špětku hrdosti, pomyslela jsem si, zatímco jsem vyklízela Páčkův šuplík plný prázdných lahví od vodky.

linkuj.cz vybrali.sme.sk