neveděla jsem, že si beru kanibala
Asi jsem to tady nepsala, ale Adonis je doktor. Jak sam o sobe říká- "doctor of sorts" nebo-li každý se živí, jak může.

Měli jsme těsně před svatbou a Adonis měl v létě spoustu práce. Pořád ho někdo někam volal, z nemocnice, že má někdo krvácení do mozku, z kliniky, že někdo skočil šipku do půl metrové hloubky po hlavě a nemůže chodit, ale taky z ordinace, že někoho štípnul komár a pak najednou zavolala Madam Fusserau.

Podle hlasu stará dáma, francouzka, která mluvila sice řecky, ale s tak francozkýým přízvukem, že jí nebylo skoro rozumět. Pochopila jsem, že se ptá po Adonisovi a chce nějaké injekce. Dala jsem jí číslo mobilu a nechala ji svému osudu. Za několik dní na to mi řekl Adonis:
-dnes večer půjdeme do letního kina. /to bylo naposledy, co mě vzal do kina, po svatbě už jsme nebyli ani jednou/.
-první ale musíme jet do hotelu Palace, musím vyinkasovat peníze od madam Fusserau. Dával jsem jí celý týden nějaké injekce, nic jí není, jen chce mít na dovolené pocit, že se o ni někdo stará.
Sedli jsme na motorku a jeli do hotelu.Recepční nám předal obálku s polovinou požadované částky s přiloženým lístkem, že tohle musí stačit a ať laskavě doktor nechá účtenku na recepci. To Adonise strašně vytočilo. Copak jsme někde na arabském súku?
Madam nebyla nikde k nalezení, v hotelu ji ale každý znal, neboť sem jezdí na dovolenou každým rokem. Recepční nás odkázal narestauraci, bude asi večeřet u bazénu.

Pomalu, jako tygr číhající na svou křist, se Adonis blížil k venkovní restauraci. Já pomalu a nenápadně za ním. V nádherném parku s bazénem, okrasnými květinami, výhledem na moře a starobylou pevnost hrál pianista své swingové skladby, všude seděli důchodci všech možných národností, tiše si povídali a mezi nimi poletovali číšníci s bílými motýlky na krku.

-Tamhle je! ukázal Adonis k jednomu stolu a vrhnul se na to místo bez jakýchkoli okolků.

Madam právě večeřela krabí polévku s kaviárovým posypem a popíjela šampaňské. Osmdesátiletá dáma ověšená zlatými šperky a drahými kameny zde v klidu hodovala se svým o 15 let mladším přítelem a tvářila se nesmírně sofistikovaně.

-dobrý večer, pozdravil Adonis francouzky.
-Rád bych si s vámi něco vyjasnil. Nechala jste mi na recepci pouze polovinu částky, na které jsme se dohodli.

Madam dělala, že nerozumí a s výrazem hluché zombie dál ujídala se své polévky. To Adonise vytočilo ještě víc.
-Rozumíte? Nechala jste tam půlku!! Co má tohle znamenat? Kdo si myslíte, že jsem?

Najednou se k nám na kolečkovém křesle přihnal anglický gentleman a začal křičet, abychom ho nechali se v klidu najíst. Adonis ho bryskně odkázal do příslušných míst, takže musel přiběhnou manažer hotelu /Adonisův známý, který dostal strach, co se tam bude dít/ a prosil nás, ať tam neděláme scény, že madam F. je známá tím, že krade každoročně v hotelu stříbrné lžičky. Pianista přestal hrát a všechny pohledy směřovaly směrem k nám.

Na baru jsme si dali drink na účet hotelu /to abychom byli zticha/ a šli do kina.

Letní kino je skvělá záležitost, my jako zamilovaná dvojice jsme z filmu moc neviděli, ale probrali jsme v klidu podrobnosti o naší nadcházející svatbě.

Po cestě z kina, ve slepé uličce, jsme sedli na motorku a chystali se odjet, když tu najednou volají z nemocnice. Zase nějaký úraz. Zatímco Adonis hovoří s doktorem, snaží se okolo nás vyjet auto, které to ale evidentně nezvládá. A tak troubí a troubí. Poté, co Adonis dotelefonoval, zatvářil se stylem jako o co vám jde, vždyť je tu dost místa, ale chlapík z otevřeného okna křičí jako na lesy. Dnes už toho ale bylo dost, Adonis ho okřikne dost nevybíravou větou: Agamisu.
/to není tiramisu, je to nejsprotší řecká nadávka, kvůli které jsou schopni řekové zabít/.

Jako na povel vyskočili z auta dva chlápci a dvě ženy, chlapíci se pustili do Adonise a ženy začaly hystericky křičet. Srazili nás oba z motorky a začali se prát. Já jsem se snažila uchránit svého budoucího manžela, ale okamžitě jsem dostala pěstí do oka, kde jsem pak měla monokl ještě několik dní, tak jsem raději ustoupila opodál, ale rvačka vypadala vážně. Ve chvíli, kdy se oba vrhli na Adonise s kovovou tyčí, přitahl Adonis jednoho z nich za vlasy a pak už jen stříkala krev. Rychle jsme sedli na motorku a ujeli. Za rohem jsme zastavili, abych se podívala, proč je můj miláček tak zkrvavený, ale zjistila jsem, že krev netekla z něho. Vzápětí mi to Adonis vysvětlil: jak už si nevěděl rady, přitáhnul jednoho z týpků za vlasy a zahryznul se mu do tváře, jejíž kus teď přede mnou s odporem vyplivnul!!

-Zavolám do nemocnice, řekl mi.
-Kdyby tam náhodou tenhle člověk přijel se nechat ošetřit, ať mu to sešijou zaživa.

Za chvilku zvonil telefon, volali ho do nějakého hotelu k nějakému úrazu. Vyrazili jsme tedy místo romantické večeře po romantickém kině dost rozrušeni na západní pobřeží. Adonis ošetřil nějaké holanďany a uličkou mezi bungalovy jsme vyjížděli ven.
Před námi se zastavila nějaká německá dvojice ve středních letech a podroušeném stavu a krmila divokou kočku.

-Vrum vrum, přidal Adonis plyn, aby si nás všimli. Dvojice ale evidentně nechtěla odstoupit.
-vrum vrum vrum vrum vrum, pokračoval Adonis.

-es ist verboten hier mit dem motorrad zu fahren, zvedla výhružně prst tlustá čtyřicátnice. /překl. tady je zakázáno jezdit na motorce/.

V tu chvíli jsem dostala strach, že se něco strašného stane. Adonis bryskně seskočil z motorky a postavil se do bojovné pozice.

Partner tlusté turistky se zalekl: komm, liebling, jdeme, tady je to docela nebezpečné.

A tak jsme nakonec v klidu odjeli.
Jeli jsme vlahou letní nocí mezi olivovými háji. Nad hlavou nám svítily hvězdy a já jsem přemýšlala o tom, že tady se asi nikdy nudit nebudu.

linkuj.cz vybrali.sme.sk