Plním sliby.
Vypadá trošku jako deformovaná kytara. Má všecko, co si člověk může přát. Hory, nížiny, pláně, olivové háje a cypřišové lesy, moře i starobylé město, malé vesničky a obrovské útesy. Horké klima v létě a mírné v zimě. Spoustu milých lidí, co se pořád usmívají. Tak to je náš ostrov. Ráj na zemi.

Často se mě lidé ptají, jestli mi tu není smutno, jestli mě ostrov už neomrzel a jestli se tu necítím úplně uzavřená.
Odpovídám třikrát ne.

V dnešní době internetu a leteckého spojení, už se nikomu po nikom stýskat nemusí. Denně jsem v kontaktu se svojí rodinou, se svými přáteli po celém světě. Hodně z nich mě zde navštěvuje, protože tím spojí dovolenou s návštěvou. Smutno mi opravdu nebývá.

Říká se, že i nejkrásnější věci, když je jich v životě hodně, se člověku omrzí. Ano, tohle si dovedu představit u jídla, dala bych si humra, ale asi bych ho nechtěla mít na talíři denně. Stejně tak se může omrzet život na luxusní jachtě, která po pár týdnech ztrácí své kouzlo a výjimečnost. Ale život na nádherném místě se neomrzí nikdy. Pokaždé, v létě či v zimě, když se procházím po městě a vidím hladinu moře, cítím se blaženě. Pokaždé stejný, i když pokaždé jiný pohled. Jednou se zasněženými horami v pozadí, má moře tmavěmodrou barvu, v létě je zase azurovo-tyrkysové, v bouři černé a zlé. Vždycky je ten pohled ale nádherný.

A pak když sedíme v příjemné taverně s pár kamarády, popíjíme dobré domácí víno a posloucháme tóny buzuki při západu slunce, je idylka přímo dokonalá.

A že je tu málo místa? Že jsme tu v zimě odříznutí od světa? Že tady hodně prší? Nádhera. Člověk nikam nemusí, při dešti se zavře doma a poslouchá bubnování kapek na okenní tabulky a přemýšlí, kam by vyrazil, kdyby tu se světem existovalo lepší spojení. Vždy dojdu ke stejnému závěru: nikam, vůbec se mi odtud nechce. Právě vysvítá sluníčko, je leden a hned mi volá několik kamarádek: přestalo pršet, za půl hodiny se sejdeme na náměstí na ouzo. Ráj na zemi. Neříkala jsem to??

linkuj.cz vybrali.sme.sk