Co s tím?
Už je tu zase další neděle. Čas tak strašně rychle běží, to je opravdu zarážející. Budím se s nepříjemnou náladou, sice mě dnes děti nechaly spát až do půl deváté, ale mám pocit, že bych potřebovala nejméně ještě tři dny spánku v kuse.

Ofelie už zase buší na ledničku. To dělá vždycky, když má hlad. Janýsek využil mé rozespalosti a bryskně si pustil televizi.

Chci vzít děti na pláž, jenže než se vypravíme, je jedenáct hodin a Ofelie musí okolo půl druhé spát. Stíháme tudíž jenom Faliraki.

Faliraki je malinkatá pláž zhruba 7 minut pěšky od našeho domu. Je to ta nebližší, když nepočítám Baňo Aleko, cože je sice o kousek blíž, ale je to placené koupaliště spravované starým nerudným dědkem. Chodíme tam sem tam odpoledne, když nemáme moc času jít někam dál.

Pokud má člověk nasazené růžové brýle, dalo by se Faliraki popsat jako neskutečně romantické místo, kam turista nezabloudí. Nachází se pod prastarou hradbou, jsou zde drobné kamínky a kostelík ve skále. Okolo právě dozrávají fíky.

Jenže já dnes růžové brýle nemám. Vleču se ve čtyřicetistupňovém horku přes silnici, scházím do Faliraki a připadám si jako v rozvojové zemi. Všude na prašné cestě vedoucí k moři jsou zaparkovaná auta či jejich vraky, na plážičce je několik albánských stařen rozvalujících své mohutné špeky po špinavých ručnících. Sluncem osmahnutá tlustá stařena má vedle hlavy umístěn starý transistorák, ze kterého se line balkánský pop.
Nohou odkopnu pár odpadků a umísťuji na zem rohož. Všímám si nedalekých, doufám, že psích, výkalů, plastových obalů od léků, plastových lahví pohozených všude okolo, ohryzků od jablek, nedopalků z cigaret, kusů drátů, igelitových pytlíků a jiného harabudrí. Jasně, že by sem turista nezabloudil ani náhodou. Co by tu také pohledával.

Voda se zdá být čistá, snažím se tedy zahnat své chmury a ženu děti do vody. V tu chvíli ucítím silný pach žumpy. Nervozně utíkáme z moře, dívám se po ostatních, zda budou také nějak reagovat, ale nic se neděje. Všichni se spokojeně opalují, milenecký pár se uprostřed haldy odpadků spokojeně líbá, na moři plavou matrace, na nichž dovádějí matky s dětmi. Lehce znejistím, pach ustává, snad se mi to opravdu jen zdálo.

Na pláži pozoruji skupinku mladých holek a kluků. Loví mořské ježky a chystají se na ježčí hody. Na ježky mají spoeciální kleště, kteými skořápku rozpůlí a do obou půlek nakapou citron, obsah potom vysajou. Všichni okolo přožívají úplně normální letní den. Jen já jsem nějaká přecitlivělá. Když se ubírám s dětmi nazpět, říkám si, jaká je to škoda, co by se tady dalo všechno změnit a jak by tu bylo krásně. Jenžekdo by to měnil? A mě, jako cizinku, zde za starostku města asi nikdo chtít nebude...

linkuj.cz vybrali.sme.sk