Dnes bez hacku a carek.
Zatim jsem si ve svem denicku dobirala Recko. Vsechno je spinave, nefungujici. Ale pak prisel kulturni sok. A to sice, kdy jsem se vcera vecer dostala na autobusove nadrazi Florenc. Naposledy jsem autobusem cestovala zhruba pred 12 lety a naivne si myslela, ze se na Florenci neco zmenilo. Haha...

Kolem osme vecer byla uz tma. Moci zapachajici Florenc byla temer liduprazdna. Jen pribylo stankaru, kteri na autobusovem nadrazi prodavaji obcerstveni. Nasla jsem si zastavku cislo 8 a cekala s grupou pofiderne vypadajicich cestujicich. Vetsina z nich drzela v ruce plechovku piva. Neodvazila jsem se odlozit si tasku na pomocenou zem.

V jednu chvili jsem si uvedomila, ze mam u sebe celou petitisicovku na jizdenku a ze me ridic mozna nevezme, protoze urcite nebude mit penize na vraceni. Protoze jsem mela jeste dost casu, vydala jsem se k trafice, jestli by mi laskave mohla pani trafikarka rozmenit. Rekla, ze sice na rozmeneni ma, ale nerozmeni. Pry mam jit za taxikari... Taxikari me poslali do herny ve vestibulu a tam me barman donutil koupit si krabicku cigaret, jinak mi pry rozmenit nemuze.

Ve dvojpatrovem autobuse jsem dostala misto nahore. Tesila jsem se, ze se alespon jednou trosku vyspim a predpokladala, ze jeste pred Smichovem uz budu v limbu. K tomuto ucelu jsem si nafoukla cestovni polstarek a dala za hlavu. V tu chvili vsak pristoupil mlady muz, ktery si sednul vedle me a rozhodl se, ze dnesni noc budeme bdit. Spolu. Zacal se me vyptavat na nejsoukromejsi podrbnosti z meho zivota:-v Recku? No to je teda bomba. Ja Balkan moc nemusim. A snezi tam? U nas na Vysocine teda docela snezi.
Snazila jsem se usnout a vzdy ve chvili, kdy mi padala hlava do nafouknuteho polstarku, do me strcil a ptal se dal:- a co deti, mate?
V tomto duchu probihala cela noc.

Kolem sedme rano jsme dorazili k Curysskemu nadrazi. Se zajmem jsem pozorovala, kdo si vyzvedava moje spolucestujici. Dcery spolucestujicich matek, provdane ci pracujici ve Svycarsku, Pakistanci se svycarskym pasem si vyzvedavali mlade blondate slecny. Nekdo mluvil svycarsky, nekdo cesky. Zajimava skvadra lidi.

Uplne malatna jsem se doplouzila na nadrazi a koupila si jizdenku do Schaffhausenu. To bude moje prvni stace.

Po ceste jsem poslala sms Erwinovi, memu staremu znamemu, k nemuz a jeho manzelce jedu na navstevu. Neozval se a na nadrazi me nikdo necekal. Telefonni karta, kterou uz u sebe susim dvanact let, byla samozrejme prosla. Zasla jsem do mistni hospudky na kafe, ale cesta autobusem se mnou udelala sve a tak me cisnice radeji pozadala o okamzite zaplaceni. V dalce jsem slysela vodopady Ryna. K nim jeste dnes musim, jsou proste kouzelne.

Nakonec dorazil Erwin. Erwin je sefkuchar v duchodu. Pred lety jsem s nim pracovala jako pomocnice v kuchyni jedne nadace pro postizene deti. Uzasny clovek, ale strasne nervozni. Kouri jednu za druhou a pri nalevani sklenky vina (v 10.00 rano) se mu tresou ruce. Tres ustane po druhe sklence. Po chvili dorazi i jeho zena Ester. Travime prijemne poledne u obeda a za chvili pojedeme ke slavnym Rheinfall. Rynske vodopady. Tak tady zacina me svycarske dobrodruzstvi.

linkuj.cz vybrali.sme.sk