Stárnu.
Je to tak. Ač jsem měla vždycky dojem, že mě se to netýká, začínám to na sobě pociťovat. Ve Švýcarsku jsem se těšila, jak se ráno pořádně konečně vyspím, aniž by mě budila Ofélie, ale každý den mi zapípal v hlavě budík přesně v 7 a dál už ani ťuk. Dříve bych se rozhodně neprobudila před polednem.

Teď jsem ještě v Praze a většinu svého času trávím na dětském hřišti. Žádné divoké večírky, žádné hospody se známými. Akorát tuhle mne kamarádka vytáhla na nějaký rockový koncert do starého sídlištního klubu, kde jsem byla naposledy asi před 16 lety. Docela jsem se těšila, ale radost mě nějak rychle přešla, když jsem vstoupila do depresivního prostředí připomínajícího komunismus. Oprýskané zdi, uprostřed sálu nějaké umělecké dílo ze dřeva, snad ženy v šátcích či něco podobného. Pár rockerů postávajících u baru, všichni zhruba o deset let mladí než já.

Hudba na mě byla moc hlučná /vždycky jsem se kvůli slovnímu spojení-hlučná hudba-posmívala své mamince, teď už je to tady…/, a tak jsem v předsálí nostalgicky upíjela svoje pivo a doufala, že koncert co nejdříve skončí.

No nic, nebudu tady vzlykat a naříkat, každé období má něco do sebe a já si tohle poklidné v tuto chvíli docela užívám. Takže si jdu zakrýt vrásky make-upem a vyrazím na hřiště. Děti dneska ještě nebyly venku….

linkuj.cz vybrali.sme.sk