Na procházce

Každý den tady na ostrově je něčím specifický. A skoro každý den přináší setkání s nějakou, jak je interně nazývám, figurkou. Dnes jsem potkala skoro všechny najednou.

Začalo to hned po ránu. Janýsek čekal před domem na souseda, který ho měl odvést do školky. Před kostelem sv. Spyridona se už takhle brzy seštosovaly známé ženy prodávající papírové kapesníky. Vlastně mi není jasné, zda tenhle druh žebrání byl vynalezen v Řecku, každopádně to tu musí docela dobře fungovat. Před jakýmkoliv církevním svátkem /12.12. se tu bude slavit právě svatý Spyridon, pak samozřejmě vánoce/ se tyhle ženy scházejí na zápraží kostela s těmi levnými kapesníčky z Lidlu /všechny prodávají stejnou značku/, sedí na zemi a některé z nich vykřikují hesla jako:“Bůh vám žehnej a vašim dětem a manželovi, rodině, matce i otci, přispějte chudé ženě na léky“, některé tam sedí s kapesníky v košíku úplně mlčky.

Venku už slunce ozářilo celé město a já vyrážím s kočárkem ven. První potkávám, jako každý den, „popeláře“. Stařičký pán, který se živí odpadky a v odpadkách i bydlí. Jezdí s takovým vozíkem po celém městě, sebere, co najde a nakonec ve vozíku spí i se svým psem. Nežebrá, nijak nikoho neotravuje, jen příšerně smrdí.

Po cestě na tržiště zahlédnu Grace. Stará Američanka, která zde žije už mnoho let. Má úplně bílé dlouhatánské vlasy, v nich obrovskou květinu, sedí na židličce a hraje na foukací harmoniku nejrůznější křesťanské písně. Před sebou má kočárek s hračkami a prázdnými obaly od „happy meal“ z Mc Donaldu, kde se zásadně stravuje a před sebou ceduli v angličtině: „Ještě dnes máte šanci se očistit od hříchů“. Někdy ji tu vídám v anglikánském kostele, kam chodí hlavně na kafe po bohoslužbě.

Procházím až k anglickému hřbitovu. Chodím tam občas na procházku s Ofélií, je to totiž nejkrásněji udržovaný park na celém ostrově. /Řekové, kteří dostanou na otázku, kam jdu, odpověď, se pohoršeně křižují:“panenko Marie, s dítětem na hřbitov??“/. Tam, ve starém domku, žije starý Malťan Jorgos, který hřbitov spravuje. Má radost z návštěvy, provází mě celým hřbitovem, jako už mnohokrát předtím, ale celou dobu mě pěčlivě sleduje, abych mu nepošlapala jeho pracně opečovávané kytičky. „A tady je můj hrob“, ukazuje na vzdálené místo naproti hlavnímu vchodu. Je tam mramorová deska s jeho jménem. „Odsud aspoň uvidím, kdo mi sem přichází...“.

Scházím dolů k zálivu a procházím kolem vězení. Je 11.15 a z amplionu se ozývá: „Čas k jídlu“! Vězni se pravděpodobně chystají obědvat, já ale pozoruji okolojdoucího albánského dělníka, který si odplivuje a naštvaně mumlá: „Nic nedělaj a už maj oběd na stole. To je ale život...“

Přicházím k větrnému mlýnu, na molo, kam chodí zimní plavci. Přicházejí ke mě dvě ženy v plavkách a oslovují mne slovensky. Slyšely mne mluvit na Ofélii česky a tak si chtěly popovídat. Rády by se tu prý vdaly, ale zatím se jim nepoštěstilo. Popřeji jim hezký den a vydávám se pomalu nazpět. V zálivu mě odchytně starý Řek a ptá se mě, jakým hovořím jazykem. Odpovídám, že česky a on hned zjišťuje, zda-li bych mu nemohla sehnat nějakou Češku za účelem sňatku. Je mu 65 let a rád by ještě zplodil děti. Posílám ho k větrnému mlýnu za těmi dvěma Slovenkami.

Nakonec usedám na lavičku na náměstí. Vedle, na schodech u kostela, sedí Tony. Divný patron s dlouhými vlasy a vousy, který zde vysedává denně, před sebou krabičku na drobné, v ruce cigaretu, celý špinavý, v druhé ruce pivo. Jednou na mě začal řvát, že si Janýsek hraje s míčem a to ho ruší. Dnes má potřebu se družit. Ač z něj mám trošku strach, dávám se s ním do řeči. Je poloviční Němec a poloviční Řek, bydlí v prázném autobuse a i přesto, že mluví čtyřmi jazyky, živí se žebráním, nikdo ho prý nechce. Kupuji mu v kiosku další pivo a odcházím domů, Ofélie musí spinkat a já si tyhle figurky musím ještě trošku přerovnat v hlavě.

linkuj.cz vybrali.sme.sk