...nejsvatější


Svatý Spyridon je patron zdejšího ostrova. Je to někdo, před kým má respekt i největší mafián v širokém dalekém okolí. Kdokoliv prochází okolo „našeho“ kostela, křižuje se, zapaluje si svíčky, ale v den Svatého Spyrinoa, v jeho svátek, si zapalují svíčky snad všichni.

Kostelní zvony burácejí už od včerejška. A protože prší a konečně nastala zimní atmosféra, zdobíme s Janýskem stromeček. Normálně se zdobí až dnes, i všechna světýlka ve městě se rozsvěcí až dnes, ale co jiného dělat v takovém dešti. Naštěstí. Protože dnes ráno, /poté, co jsme se moc nevyspali, neboť zvony zvonily jako o život každých pět minut/, vysvitlo sluníčko a veškerá vánoční atmosféra byla tatam.

Dnes, v tento veliký svátek, jsou tady všechny obchody zavřené, začínají se smažit lukumádes, malé koblížky ve spoustě oleje, tradiční pochoutka, můžete si ji dát s medem nebo cukrem. Po celém městě jsou rozseté malé stánky s plynovým vařičem a jedním hrncem, dokterého se házejí kousky těsta. Začíná mě bolet slinivka jen při představě, že bych ochutnala, ale dnes je den, kdy se konečně vydělávají nějaké peníze. I ten, kdo nemá na kafe nebo na vánoční dárky, koupí si alespoň tucet lukumádes.

Já si ráno zapaluji svíčku doma a pouštím koledy. Adonis smaží vajíčka, peče toasty a připravuje čaj. Pohoda, jen kdyby venku tak strašně nesvítilo sluníčko a nezačalo nám nakukovat do kuchyně.

Před kostelem už je úplně narváno. Všichni si zapalují svíčky, dnes nejen ty malé, ale hlavně ty obrovské, velikosti dospělého člověka. 5 eur za kus a čím více tím lépe. Pro koho?
Sběrač a sfoukávač svíček dnes nestíhá. Jen co si člověk jednu zapálí. Bere do ruky hned celý štos a hází je do pytle za sebou. Před kostelem stojí deset popů a a kouří retko, jeden z nich stojí u stolku a prodává kláštěrní cetky, které mají věřícím /nebo pověrčivým?/ přinést štěstí.

Dnes je den D. Svátek Svatého Spyridona toziž slaví skoro všichni na ostrově nejen proto, že se zde každý druhý muž jmenuje Spyros, ale i ti největší bezvěrci si říkají...“co kdyby ...“.

Spyridonova mumie /psssst... to se tady nesmí říkat, jeho ostatky se totiž dochovaly od 4.stol. pouchým zázrakem, ne mumifikací/ se vystavují uvnitř kostela. Jeho stříbrný sarkofág se otvírá a Spyridon je vztyčen. Jeho obličej, hrůza pohledět, je za sklem, jeho nohy, otevřené k líbání /opravdu, věřící, kteří na něj stojí hodiny ve frontě, je opravdu líbají/, na sobě mají plátěné botky. Číslo nohy odhaduji na pětatřicítku. Každým rokem se mu šijí nové. Ty staré se rozstřihávají na kousky, balí do malých papírků s razítkem svatého Spyridona a dávají věřícím pro štěstí. Ovšem,jen těm, na které zbyde.

Zvony stále zvoní. Několik pravoslavných kněží se střídá v non-stop bohoslužbě:“ svatý Spyridone, ochraňuj nás, nenech nás tápat, amen, jsi náš zachránce, kyrie eleisooooooon...“.

U stojanu se svíčkami je stále plno. Lidé přicházejí kdoví odkud, žebráci využívají situace, snaží se prodávat své svíčky, naši albánští sousedi pochopili, že kdo neprodává lukumádes, jako by dnes nežil. A zase odcházejí. Slavit svátek. Svátek se tady v řecku slaví mnohem mohutněji než narozeniny. Dnes lidé obcházejí všechny Spyrose a Spyriduly, jen tak, bez pozvání, čím víc jich znají, tím více méně či více skvělých party, někomu stačí přinést flašku, někomu něco sladkého a všude se všichni radují a veselí.



Já telefonuji dnes jen jednomu. Dluží mi peníze už delší dobu, takže mu popřeji k svátku a nenápadně se připomenu. Chápe a slibuje, že se ozve. Vyčítám si, že jsem tak neromantická Středoevropanka.
Vánoce vánoce přicházejí...

linkuj.cz vybrali.sme.sk