a Theofania.

Včera jsem potkala několik pravoslavných kněží, tady se jim říká papas, v množném čísle papádes, kteří nesli stříbrné konvičky s vodou a rozmarýn. Vzpomněla jsem si na své první vánoce tady na ostrově před několika lety. Byla jsem těhotná s Janýskem, měla jsem přesně 6 dní před porodem. Bydleli jsme v tomhle domě hrůzy, omítka padala ze všech stěn, voda tekla stropem ze střechy, dřevěné podlahy se pod námi téměř propadaly. A já propadala lehkým depresím, jak tohle všechno s maým dítětem zvládnu.

Adonis byl někde na svých pochůzkách a já uslyšela zvonek u dveří. Sesupěla jsem s velkým bříchem do přízemí otevřít a tám stál nějaký papas se svým pomocníkem. Skoro ani nepozdravili a hrnuli se dovnitř. Prosšli celý dům, každý pokoj pokropili vodou, rozházeli rozmarýn na zem a pak mi říkali něco, čemu jsem tehdy vůbec nerozuměla. Dívala jsem se na ně, oni na moje velikánské břicho, pak zase já na ně a oni na mě a pak pokrčili rameny a znechuceně odešli. Teprve potom mi Adonis vysvětlil, že toto je zdejším zvykem na předvečer Tříkrálový, kněží chodí po domech, které tímto způsobem vysvěcují a dostávají za to peníze...

Teď už místní zvyky znám a taky jsme zrušili zvonek u dveří, ne kvůli tomu, samozřejmě, ale i tak je to docela výhoda. Dešní den je den, kdy se slaví Theofania. Dodnes přesně neznám původ tohoto svátku či zvyku. Ale všude v zemi probíhá víceméně stejně jako tady na ostrově. Budu vám vyprávět o tom dnešním.

Ráno bylo opravdu nádherné, modrá obloha, klidné moře. Adonis vyjel na svoji túru na kole, na které je v současné době už závislý a já vyrazila s dětmi ven. Po ulicích a náměstích proudily davy lidí.Ženy, jak jinak, oblečené v černých kožených sáčkach a kozačkách, muží v oblecích a černých naleštěných botkách, obtloustlé řecké děti načančané v nejsvátečnějších oblečcích. Všichni směřovali k jednomu místu u moře, kde se měla odehrávat celá scenérie.

Po cestě jsem stihla zavolat několika Fannisům a Fannym, mužům a ženám jména Theofannis nebo Theofannia, kteří mají dnes svátek. Svátek je tady v Řecku strašně důležitý a proto už jsem se i já po letech přidala k těm, co volají a přejí „Hodně let“ nebo-li „Chronia pollá“. Na břehu moře už stály stovky lidí a všichni se mačkali na sebe, aby co nejlépe viděli. Po chvíli prošel kolem místní dechový orchestr oblečen do čevených uniforem a zlatých helem. Slavností nálada mohla začít. Když došli k moři, všechno ztichlo. Jen dva papásové odříkali svoji liturgii a vhodili veliký dřevěný kříž do moře. V tu chvíli skočilo do moře snad deset otužilců Jeden z nich musí kříž vytáhnout. Nevím, kdo to byl letos, ale toho dotyčného jistě nemine štěstí a boží požehnání. Já jsem uháněla zpět na náměstí, abych zabrala stůl v ouzerii, kam za chvilku budou všichni směřovat.

Stačila jsem ještě před příchodem celého davu objednat tři ouza a meze /meze, to jsou takové malé ňamky, které se přikusují k ouzu nebo vínu/ a čekala na svoji kamarádku s manželem, kteří měli za chvilku dorazit. Na Řecku je nádherné to, že je tady vždycky co slavit.

Příští rok se vypravím s otužilci na moře chytat kříž. I když jako žena, k tomu cizinka a ještě nepravoslavná, bych možná skončila na kříži sama. Uvidíme. Možná zůstanu raději u toho ouza. To je totiž taky naprosto úžasný zážitek...

linkuj.cz vybrali.sme.sk