...kdy jim přestanu závidět?
Dnes ráno jsem pozorovala z okna dva muže, kteří přišli do naší ulice sundat vánoční osvětlení. Byla jsem ráda, že mě nezklamali a že jsem hned po ránu, ještě v pyžamu, mohla zkonstatovat, že jsem ještě pořád v Řecku.

Jeden asi čtyřicetiletý, druhý možná něco kolem pětapadesáti let, oba v montérkách, s cigaretou v ruce, žebříkem a nějakým nářadím. Mladší povídá staršímu: „Tak tady opřu ten žebřík“. Starší odpovídá: „Opři ho kam chceš, já jdu zatím pro kafe. Jak ho piješ“? „S mlíkem a trochou cukru“, odpovídá mladší a usazuje se na schody protějšího kostela. Z krabičky vytahuje další cigaretu, zapaluje si ji a dívá se znuděně okolo sebe.

Po chvilce přichází ten starší, v každé ruce plastikový kelímek s kávou, usazuje se vedle svého kolegy, zapaluje si taktéž cigaretu a také se dívá znuděně okolo. Asi po deseti minutách vstávají, opírají žebřík o náš dům, zapalují si další cigaretu a hlasitě přemítají, jestli mají začít sundávat svítící hvězdice z prava nebo zleva. „Já bych začal tady“, říká mladší. „No vidíš, a já bych zrovna začal na druhé straně“, říká starší. Znova usedají na zápraží kostela a zapalují si další cigaretu.

Mladší poté vstává, přesunuje žebřík na protější stranu a kleštěmi tahá nějaké dráty. „Tohle odmotat, to by dalo strašnou práci“. „Tak to přeštípni“, radí mu starší a zapaluje si další cigaretu. Přeštípnou tedy kabel z každé strany, světla spadnou na chodník, starší je sebere a strčí do kapsy. Poté se váhavě zadívá na hodinky a říká: „ Tak Spyro, ještě jedny světla a pro dnešek toho necháme“. Ze schodů odkopává kelímek od kafe na druhou stranu ulice a pomalu odchází směrem do kavárny.

linkuj.cz vybrali.sme.sk