...uvnitř chmurno.


Ano, jak mi zrovna dnes v mailu připomněla moje neteř Bety,už jsem opravdu docela dlouho nic nenapsala. Z mého posledního příspěvku by se mohlo zdát, že jsme dle našich zvyklostí slavili dvoje narozeniny několik dní a teď ještě ležíme v posteli všichni s těžkou kocovinou. Opak je pravdou. Vypadá to, že stárneme. Adonis začal být poměrně nespolečenský, takže mimo své práce, chození na dlouhé procházky a ježdění stovky kilometrů na kole, se zajímá jen a pouze o svoji loď a svoje děti. A o mě. Ano, v tomto pořadí. Takže sám ani neměl moc chuť nic slavit. Pak jsme k nám ale pozvali jeden řecký manželský pár a Adonis začal být po druhé lahvi vína i poměrně vtipný. Večírek jsem ale zakončili poměrně brzy. Ráno musíme vstávat a opravdu už to není to, co bývalo, když jsme byli mladší.

Na druhý den mi Janýsek hned po ránu hlásil, že nemůže jít do školky, neboť je mu trošku špatně. Hned mi bylo jasné, že si vymýšlí, ale měl narozeniny a tak jsem ho nechala doma. Dostal nové kolo a jel se na něm projet na náměstí. K večeru mi ale opět říkal, že mu není moc dobře, tak jsem ho odbyla s tím, že zítra už narozeniny nemá a že do školky půjde, jinak by nemohl mít v sobotu tu slíbenou narozeninovou party. Jenže později večer měl teplé čelo a v noci už úplně hořel. /Ach, proč nikdy nebudu věřit svým dětem, že jsou nemocné a vždycky si budu myslet, že se chtějí vyhnout povinnostem? Že by zde platilo „podle sebe soudím tebe“?/ V pátek tedy opět zůstal doma, tentokrát už v posteli a já obvolala všechny maminky jeho kamarádů, že se party přesouvá na neurčito.

Janýsek si bryskně zvykl na zvláštní péči a po několika hodinách, když mu trochu klesla horečka, si začal vymýšlet, co všechno by chtěl a rozkazovat všem okolo, co pro něj mají udělat. Jen Ofelie se tím nedala nijak zaskočit, otevřela si v kuchyni v nestřežené chvíli jeho nejoblíbenější knížku a na ni vysypala sáček mouky, sáček cukru krystal a sáček krupice. Když jsem ji objevila, zrovna plnýma hrstičkama rozhazovala prášek všude kolem a nezřízeně se řehtala. Začala jsem propadat lehké depresi.

Ta se ještě umocnila včerejškem, kdy mě začala bolet snad každá kost mého těla a každý sval. Na hrudníku cítím ostré pálení, po ránu nemohu otevřít oči. Ano, po dvě noci na mě Janýsek /nechali jsme ho výjimečně spát u nás v posteli, jak vidno, teď za to pěkně zaplatím/, dýchal nepřetržitě své bacily a už je to tady. Venku je nádherně a já nikam nemůžu. Doma je jak po výbuchu, naprosto nestíhám své mateřské povinnosti. Koše špinavého prádla na mě čekají v koupelně. Koše vypraného prádla čekajícího na vyžehlení, na mě čekají v pokoji. Kdyby aspoň nesvítilo sluníčko a neupozorňovalo mě na ta příšerně špinavá okna. Dětské hračky nacházím pod postelí, na kuchyňské lince, u skříně, ve skříni i pod skříní.

Není úniku. Mažu sebe i děti aromaterapeutickými olejíčky proti chřipce, které mi namíchala moje sestra. Pouštím jim televizi a přikrývám si hlavu peřinou. Teď už jen zbývá čekat, zda to přejde.

linkuj.cz vybrali.sme.sk