Věnováno všem, kteří nadávají na české zdravotnictví...
Dnešní den mi silně připomněl skoro dva roky starý zážitek, kdy přišla na svět Ofelie. Pamatuji si, jak jsem se probudila brzy ráno s bolestmi. Ještě jsem stačila probudit a obléci Janýska, nachystat mu hračky a svačinu, zavolat známým, že ho přivezeme a potom mě Adonis odvezl do nemocnice. Do státní nemocnice.

Janýska jsme po cestě odložili u kamarádů a za chvilku dorazili k nemocnici. Nechtěli nás dovnitř pustit s autem, až když jsem jim řekla, že tedy porodím na vrátnici, slitovali se. Potom jsem se doplížila za Adonisovy pomoci na porodní oddělení. Na chodbě špína, postávájící matky či budoucí matky, mezi nimi běhaly ušmudlané cikánské děti a hrály si na honěnou. Na sesterně seděla tlustá stará zdravotní sestra s nohama na stole a jedla sendvič. Z mého příchodu nebyla vůbec nadšená. Odložila nakousnutou housku na nějaká lejstra na stole a s naštvaným obličejem se o mě šla postarat. Když odkudsi vyhrabala jakousi rezavou žiletku, pokoušely se o mě mrákoty. Potom mě nechala asi deset minut chodit po chodbě a zároveň mi ukázala, kde jsou toalety a šla si dojíst snídani. Toalety jsou bez toaletního papíru a prkýnek na sezení. Sprchy, jak jsem později zjistila, se nedaly používat, protože odtoky byly ucpány vlasy a já jsem neměla žaludek na to, abych se pak po kotníky brouzdala vodou v koupelně a to i přesto, že jsem si s sebou obezřetně vzala boty do vody.

Měla jsem štěstí, porod šel ráz na ráz, takže jsem si ani nestačila pořádně uvědomit, že na vyměnitelném papírovém prostěradle už přede mnou pravděpodobně někdo rodil. Starší zachmuřený doktor mě při porodu plácnul po holém zadku a řekl mi, že všechno bude ok. Ofelie byla na světě a já jsem právě přežila svoji smrt. Vážila 3,350 kg, ale nikdo nevěděl, kolik měří, prý se jim jednou ztratil metr a tak to odhadují tak na 50cm. Ani na pediatrii, kam jsme později šly na prohlídku, neměli metr a tak vzala mladá paní doktorka pravítko-trojúhelník, řekla mi, ať Ofelii podržím u hlavičky knihu a měřila ji jako když se měří látka u krejčího. Potvrdila mi, že Ofelie měří něco kolem 50cm, jak tak už miminka měřívají.

Na pokoji byl docela klid. Měla jsem buď štěstí nebo protekci a dostala jsem se na jeden z mála pokojů pro pouhé tři matky. Na jiných jich je až osm, tam dávají hlavně Cikánky a Albánky, které si tam pak přivedou celou početnou rodinu a v pokoji je tak potom třeba 40 dospělých a 8 novorozeňat. Podařilo se mi odejít už druhý den po porodu. Při odchodu jsem téměř narazila do několika podupávajících tatínků, postávajících před pokojem a nervozně kouřících jednu cigaretu za druhou...

Teď, skoro po dvou letech, jsem se do nemocnice musela vrátit. Ofelie dostala virus od Janýska, ale místo, aby se po pár dnech lepšila, začala se jí nemoc zhoršovat. Přestala úplně jíst, skoro nepila a jen spala a spala, nemohla udržet ani chvilku otevřené oči a já jsem dostala strach. Nadopovala jsem jí syrupem proti horčce, zabalila do deky a celá rodinka jsme pěšky vyrazili do nemocnice.

Vše je při starém. Kiosek před nemocnicí se dvěma zřejmě od krve upatlanými židlemi, na nichž sedí pacient, který si před budouvu přišel zakouřit a vypít kafe, levou rukou si přidržuje kapačku, jež si odnesl z pokoje. Smečka divokých psů se honí před hlavním vchodem a výtah vevnitř samozřejmě nefunguje. Vynášíme Ofelii do druhého patra po schodech a vcházíme na pediatrii. Hned u vchodu na nás křikne sestra, ať čekáme na chodbě, jestli nechceme něco chytit. Ani jsem v tu chvilku netušila, jakou měla pravdu.
Asi po hodině nás přijala mladá doktorka. Ofelie se mezitím probudila k životu, ale přesto všechno dostala antibiotika. Ještě nás paní doktorka přemlouvala, ať jí necháme udělat krevní testy a tak jsem šli znova na oddělení. Tam jsme potkali příjemnou dětskou doktorku, tu, co tenkrát měřila Ofelii pravítkem. „Zdravím vás, ale nechoďte ke mě“, kývala na nás z dálky. Nechápali jsme. „Jsem nemocná a mám čtyřicítky horečky,“ zavolala na nás. Podívali jsme se s Adonisem nevěřícně na sebe a začali couvat. Ano, tady bychom mohli opravdu něco chytit. Ty krevní testy počkají a kdyžtak bychom Ofelii přivedli znova....

linkuj.cz vybrali.sme.sk