...o ostrovních libůstkách...

Hned po ránu, co vypravuji Janýska do školky, houkají alarmy všech obchodů v celé naší ulici. –Aha, vypli proud, pomyslím si. Tady na ostrově celkem běžná záležitost. Většinou po nějaké době začne fungovat. Anebo taky ne.

Ofélie si zatím v kuchyni v klidu maluje fixkami po pyžamku a já využívám volné chvilky, rozsvěcím petrolejku, abych viděla a jdu se rychle vysprchovat. Naštěstí zjišťuji, že neteče voda ještě před tím, než se namydlím. Lépe řečeno, naštěstí přestala téci předtím a ne během sprchování. Otráveně vylézám ven, sfoukávám lampičku a vzhledem k tomu, že se doma bez proudu stejně nedá nic moc dělat, vyrážím s kočárkem ven. Ne, já vyrážím s Ofélií a ta vyráží s kočárkem a panenkou. Naučila jsem ji tady v necelých dvou letech se poměrně bravurně vyhýbat psím lejnům. A tak jdeme po ulici, Ofélie kličkuje jako opilec a každou chvilku volá: „maminko, jovno, jovno“ /netřeba překládat/. Jen z odložených věcí na naší ulici, by si člověk byl snad schopen zařídit byt. Už přes týden tam stojí velká lednice, prostě jen tak, uprostřed ulice. Ten, kdo ji tam vyhodil, chtěl ušetřit za odvoz a tak čeká, až si ji někdo odnese. Zdá se ale, že lednici právě teď nikdo nepotřebuje. O pár kroků dál je o zeď jednoho domu opřená prastará flekatá matrace a hned vedle na kusy rozložená postel, ke které asi patří. Hned za rohem nacházím starý botník s botami uvnitř. Číslo 37. Moc malé... Po chvilce vidím na tom samém domě parte, oznamující úmrtí jedné osmdesátileté paní. Ty botky patřily zřejmě jí.

Najednou mi volá moje irská kamarádka Eileen. Venku je krásně, modrá obloha, slunečno, den jako stvořený na posezení na náměstí při sklence ouza. Já jsem si dala ale novoroční předsevzetí, že už na náměstí peníze, ať už za kafe nebo za ouzo, nebudu utrácet a to poté, co mě v jedné kavárně skásli o 4 Eura za mini dávku jejich národního drinku, který i v nejdražších podnicích nestojí nikdy více než 2 Eura. Strašně jsem se naštvala, spočítala si, kolik takhle za zimu vyklopím peněz za nesmysly a právě poté si dala to předsevzetí. Za ušetřené peníze pojedu na podzim na Kanárské Ostrovy.

Eileen má ale lepší nápad. Na náměstí je teď v zimě spousta opuštěných kaváren, které jsou přes zimu zavřené. Majitelé jsou ale líní sklidit venkovní stolky a židle. A tak se domlouváme. Já přinesu mezé /prostě něco malého k zakousnutí/, skleničky a vodu a Eileen přinese olivy a ouzo. Dohodnuto, uděláno. Uvelebujeme se u pěkného dřevěného stolku jedné zavřené kavárny a užíváme si nádherného dne. Ofélie běhá mezi pohozenými odpadky a smečkou psů a hraje si s prázdnou krabičkou od žvýkaček, kterou našla na zemi. Ostrovní idylka...

Aby ale nastala rovnováha mezi „dobrem“ a „zlem“ a aby mé příspěvky nedbudily dojem, že zde žijeme v ráji na zemi, neměla bych zapomenout zmínit se o místních toaletách. To, že se v Řecku toaletní papíry házejí místo do záchodu do koše, ví snad každé malé dítě. Ale co jsem donedávna nevěděla ani já, je něco jiného. Tuhle mi Janýsek vyprávěl, že se ve školce nemůže vykakat. Nějak jsem nechápala proč, napadlo mě sice, že tam asi není erární papír, ale to by se dalo lehce vyřeit, kdybych mu s sebou dávala svůj. „Ale ne, mami“, řekl mi na to podrážděně. „Tam prostě není kam, víš, my tam pro chlapečky máme místo záchodu jenom takovou tu díru v zemi a do toho se prostě nedá trefit...“.

Připíjím na rozvojové země Evropské Unie...Na zdraví.

linkuj.cz vybrali.sme.sk