Opět věnováno mému největšimu kritikovi N.Pavlovi, aby viděl, že přehnané vlastenectví také není vždycky košer...


Začalo to poměrně ošklivým ránem, které se změnilo v naprosto kouzelné slunečné poledne. Nějak se mi moc nechtělo ven, ale s kamarádkou Miriam jsme se shodly na tom, že to naše malé děti po těch deštivých dnech, kdy byly zavřené doma, skutečně potřebují.

Sešly jsme se v malé kavárně na pobřeží, děti vybavily holinkami a pláštěnkami, spokojeně upíjely náš drink a pozorovaly je, jak si šťastně hrají se svými kyblíčky a lopatičkami v hluboké kaluži.

Najednou k nám přiběhl pes. Krásné mládě zlatého retrívra. Ofelii ale vytrhl z ruky kyblíček a utekl s ním pryč. Za ním přisupěla postarší naondulovaná dáma, která ho asi po pěti minutách konečně dostihla,řekla, že mu nestačí a kyblík hodila přede mě. Místo omluvy se mě zeptala, odkud jsem. „Z Prahy“, odpověděla jsem a pokračovala v rozhovoru s Miriam.

Dáma se svým těžkým pozadím usadila na židličku kousek vedle nás, objednala si kafíčko, mezitím dorazila její kamarádka /jeje, doufám, že takhle za padesát let nebudeme s Miriam vypadat i my/ a pes pobíhal spokojeně okolo.

Za chvilinku ale už byl zase u nás, Sáře, dvouleté dcerce Miriam, sebral autíčko na provázku a utekl s ním. Čekaly jsme, zda sejeho panička, která vše pozorovala, zvedne a přijde mu hračku vzít, ale nic se nedělo. Po nějaké chvíli, kdy jsme psa nemohly dohonit, se dáma konečně vapotácela ze své židle, Miriam už ale začala být lehce hysterická, protože pes hračku nejen úplně rozkousal, ale ještě se na ni vyčůral a paní se na ni podívala udiveným pohledem a prohlásila:“ No, co mám dělat, musím počkat, až mi to vrátí...“.

V tu chvíli jsme vystartovaly obě dvě a začaly té dámě poměrně ostře vysvětlovat, že pokud si psa nemůže chytit a hračku mu vzít,pak by zřejmě psa neměla chovat.

Dáma s těžkým krokem a hrubým hlasem zařvala:“ Vypadněte Srbky, ať už vás tu nevidím!“

Já jsem se chvilku nezmohla na slovo, Miriam se ale projevila jako mnohem drsnější, než jsem si ji kdy představovala:“Ta hračka je rozbitá, buď mi ji zaplatíte nebo volám policii, která vám psa odebere!“ /Přání otcem myšlenky. Policie by samozřejmě vůbec nedorazila, ani kdyby si pes obě děti dal k svačině. A to jeho oanička také moc dobře věděla. Pozn.autora/

Pes nakonec úplně zničenou hračku vyplivnul, načančaná stařena nám hodila 5 Eur a začala se na celou kavárnu rozkřikovat, že tohle už je opravdu vrchol, jak se tu ti cizinci roztahují, člověk už si ani nemůže vyvenčit psa....

Já i Miriam jsem chvilku beze slova seděly a dívaly se na sebe. Tohle je ta strašná nevýhoda být kdekoliv cizincem, protože i když obě dvě vládneme řečtinou opravdu slušně, vždycky bude poznat, že jsme cizinky a vždycky nakonec jakákoliv pře skončí u tohoto faktu.

Znechuceně jsme se zvedaly k odchodu. Miriam, stejně jako já, by nejraději šla a té obtloustlé fifleně to nějak nandala. Pocit křivdy byl opravdu strašný. Nakonec jsem já, jako starý známý pacifista sebrala všechny své síly, došla k jejímu stolku a řekla:“ Nezlobte se, paní, ale jediné slovo omluvy by vás opravdu nic nestálo. A chyba byla jasně na vaší straně. Tohle všechno přece nebylo vůbec nutné.“ „Zaplatila jsem vám hračku, tak už mě dál neobtěžujte“, přerušila mě čarodejnice. „A mimochodem“, pokračovala jsem, jako bych ji neslyšela, „Praha neleži v Srbsku, ale v Čechách“.

Ještě teď se třesu vzteky, ale zase ne druhou stranu mám docela dobrý pocit z toho, že i když jsem nezískala pocit zadostiučinění, alespoň jeden člověk na světě navíc ode dneška ví, kde leží Praha...

linkuj.cz vybrali.sme.sk