v naší ulici
Už dlouho mám chuť o nich napsat. Mají něco do sebe, spoluvytvářejí atmosféru města. Baví mě někdy jen tak přes den nebo k večeru si stoupnout k oknu a pozorovat ty, které jsou přímo pod námi.

Vlevo naše ulice začíná zlatnictvím. Nablýskané zlato, nablýskaná výloha, uvnitř sedí prodavač s vyžehlenou košilí, kravatou a manžetovými knoflíčky, no očích má brýle bez obrouček a na první pohled vypadá, jako kdyby právě přišel od soudu jako obhájce, který se zastává svého movitého klienta.

Hned vedle je obchůdek s kumkvatovým likérem, kumkvatem zavařovaným, kumkvatovou marmeádou, olivovým mýdlem a olejem. A kořením. Ten by byl docela hezký, kdyby byl jen jeden.

Naproti se prodávají trička s rádoby vtipnými nápisy, obrázky a výšivkami. Sousedí s obchodem s předraženými značkovými doplňky a ten zase sousedí s malým kostelíkem, ze kterého se neustále line vůně zapáleného františku.

A tak to pokračuje dál. Další obchod s kumkvatem a další a hned za ním.... další a vedle něj ještě jeden. Potom několik s výrobky z olivového dřeva, pak další s náramky, čepicemi, polštářky, ikonami a vším možným naprosto nesourodým zbožím.

A tak občas vykouknu ven, na jednu stranu se bavím tím, že pozoruji obchodníky, kteří mají všichni do jednoho vytažené židle před svým krámkem či naproti němu, kde sedí a sedí a sedí celý den a celý týden, celý měsíc a celé léto. Třeba 15 hodin denně. Tváří se nešťastně a unaveně i přesto, že vlastně kromě pití 30 frappé denně a kouření šedesáti cigaret, nic moc nedělají, jen se občas líně zvednou a jdou ke kase namarkovat zboží, které si zákazník kupuje. Zbytek času je navštěvují známí a sousedé, kterým taktéž udělají frappé, přistaví židličku a nabídnou cigaretu a povídají si o tom, jak je život těžký.

Dnes ráno, když jsem vedla Janýska do školky a město se teprve probouzelo, procházeli jsme kolem jednoho zlatnictví na druhém konci naší ulice. Paní, která je majitelkou a se svým manželem zde tráví posledních 25 let v sozoně denně, je rok od roku tlustší. Teď už jen vysedává na jedné plastikové židli a na druhé má položené své tučné nohy. Nemůže už se téměř hýbat a tak jen pojídá sendviče a luští křížovky. Její manžel pak sedí na zápraží obchodu a kouří a obskakuje zákazníky. Letos nemluví se sousedy z krámku napravo a tak pijí kafe se sousedy z krámku vlevo, se kterými nemluvili loni.

Potom procházíme kolem lékárny. Lékárnice myje mopem chodník před lékárnou a hlasitě nás zdraví.

Než se dostáváme ke školce, procházíme ještě kolem tří ocbhodů s kožešinami, dvou dalších lékáren a ještě 4 obchůdků s kumkvatem. Z jednoho se line nějaká církevní liturgie, kterou majitel při vykládání zboží na ulici poslouchá z místní rozhlasové stanice. Loučím se s Janýskem u školní brány a přemýšlím o jedné věci: Kdykoliv se majitelů obchůdků zeptáte, jak se jim daří a jak jim jdou obchody, odpovídají takovou zvláštní řeckou frází: Každý minulý rok líp a líp...

Přeloženo do češtiny: každým rokem hůř a hůř. Vždycky jsem se domnívala, že to říkají jen tak, aby řeč nestála, ale teď už je mi jasné, že mají pravdu. Jak se totiž může uživit tolik stejných obchodů? Kolik potřebujeme turistů, aby si dokázali koupit tolik kumkvatu a tolik zlata a kožešin v tolika obchodech? A ti, co jsou zkraje, jsou na tom ještě poměrně dobře, ale ti, co mají stejný krámek uprostřed ulice, tam už nikdo nenakupuje, protože už si nakoupili o obchod předtím a to z každé strany.

A tak každý rok s velkým očekáváním sleduji, jak se obchody po sezóně zavírají a přeměňují v jiné. A pak s úžasem zírám, jak se z obchodu se zlatem stal obchod s kumkvatem a z obchodu s kumkvatem stal obchod s kožešinami...

linkuj.cz vybrali.sme.sk