aneb pevné nervy. Děti jsou radost...


Co dělají úplně malá miminka, se mi nějak brzy vytratilo z paměti. Ale dnes a denně zažívám, co dovedou dvouleté děti.

Ofelie je opravdová radost. Olivová pleť, růžové šatečky a botičky, nádherný úsměv s probleskujícími bílými zoubky. Andílek. Na ulici se na všechny směje, křičí Jasu a tančí, jakmile zaslechne jakoukoliv hudbu.

V každé netřežené chvilce se doma nažene do koupelny. Na záchodě ještě pořád vyndává štětku, snad už si s ní teď zuby nečistí, ale ta ji fascinuje už odmala. Potom stihne během jediné minuty vyrolovat celou roli toaletního papíru a narvat ji do záchodu, který už si umí sama otevřít.

Chci ji vzít ven, ale začne se vztekat a pobíhat hystericky po bytě, válet se po zemi a najednou je z 12kilového dítěte pytel cementu, nedá se s ní pohnout. Nechím ji chvíli ječet, jdu se sama obléknout, mezitím ji však nacházím zrovna ve chvíli, kdy do videa strká krajíc namazaného chleba, který tam zůstal od snídaně. Volá při tom radostně:“topinka topinka“ a tleská ručičkama.

Při procházce s kočárkem, kdy v ručičce musí bezpodmínečně nutně držet vše, co se jí podařilo ulovit po cestě z domu, se zase usmívá jako andílek. Před domem se mě albánská sousedka ptá, co jí doma pořád děláme, že neustále řve. Nevraživě se na ni podívám a jdu dál.

Na hřišti si sundá botičky /doma si je sama sundat neumí.../ a válí se v prachu a štěrku. Potom obchází babičky, které zrovna cpou svým dětem do pusy násilím kousky jídla a hladovým a smutným pohledem je pozoruje. Já se ji snažím odvést pryč, ale všichni na hřišti se na mě dívají vražedným pohledem, když Ofelie začne ječet, jaká to krutá matka, která nedá najíst svému dítěti a začnou jí ulamovat kousky banánů, které Ofelie vzápětí zahodí na zem.

Když přijde Janýsek ze školky, vrhá se na něj a objímá ho, ale po chvilce začne křičet. Dívám se, co se stalo a už už chci opět vynadat chudákovi Janýskovi, když najednou zjišťuji, že Ofelie chce hračku, se kterou si hraje on.

Před asi 14 dny přestala spát přes poledne, tím pádem se mi den prodloužil na často téměř neúnosnou délku. Doposud spala ve své postýlce a nedělala při ukládání do postele ani žádný velký povyk. Pak ale nastal den D, kdy poprvé sama přelezla mřížky postele a stala se svobodným tvorem.

Dohoda tedy zní: „Dobrá, můžeš spát s Janýskem v jeho postýlce /Janýsek je nadšen/, ale musíš spát a nesmíš vylézat. A pak jí pustím pohádku na dobrou noc. Po chvíli jde spát i Janýsek a pak tak spí spolu, k sobě přituleni a ve mě se konečně probouzí ta pravá mateřska láska...

linkuj.cz vybrali.sme.sk