a splněná přání

Nedávno jsem zjistila, že je to přesně 9 let, co jsem poprvé přijela sem, na ostrov Korfu. Maminka má ode mne schovaný dopis, kde píšu, že je to jedno z nejhezčích míst, které jsem viděla, ale už se těším, jak pojedu dál a budu objevovat nové země...

Pak jsem dál sice ještě jela, ale zase jsem se vrátila a to zřejmě navždy. Alespoň doufám.

Když jsem byla ještě malá nebo možná spíše mladá, měla jsem takové svoje představy a sny. Jedním z nich bylo chodit každou neděli večer do kostela U Martina ve Zdi, v kabelce mít svoji vlastní krabičku cigaret a po večerní bohoslužbě si jít někam sednout s ostatní mládeží.

Později jsem zase přemítala nad tím, jak by to bylo úžasné žít někde v Jižní Americe na mořském pobřeží, kde bych přebývala v nějakém dřevěném srubu, pozorovala z okna přelévající se oceán a psala knihy. Světové bestsellery, samozřejmě.

Potom jsem začala cestovat a cestování mě tak bavilo, že jsem se rozhodla, že si pořídím plachetnici a přepluji Atlantik. Takhle budu cestovat do svých 35 let, potom si najdu nějakého muže a založím rodinu...

Všechno naštěstí dopadlo úplně jinak, ale základní prvky mých přání se přece jen vyplnily. K Martinu ve Zdi jsem pak občas zašla a s mládeží pak na dvojku vína taky.

Místo v Jižní Americe bydlím na řeckém ostrově, pozoruji pravoslavný kostel z okna a místo bestselleru píšu blog.

Muž si našel mě už v mých 24 letech a rodinu jsme si založili zanedlouho poté. Pořídili jsme si starou plachetnici, kterou sice nepřeplouváme Atlantik, ale alespoň jezdíme k dva km vzdálenému ostrůvku Vidos.

A já přemítám, jestli nakonec není naše velké štěstí, že si život nemůžeme sami rozvrhnout. Každý prožitý den je totiž pro nás překvapení a já bych svůj život za svůj naplánovaný sen dnes nevyměnila ani za nic.

linkuj.cz vybrali.sme.sk