aneb někdy se prostě moc nedaří...
Onemocněla mi kamarádka a kolegyně. Ten den se jí to tak nehodilo, ale nedalo se nic dělat, prostě nevstala z postele.

Ten den byl šílený. Dvě letadla, která měla přiletět a na která jsem místo ní čekala, měla šestihodinové zpoždění. Na letišti musel někdo z nás zůstat, aby chudáci turisté, co už byli odbaveni na cestu zpět do Čech, tam nezůstali sami.

Sedly jsme si s pár kamarádkami do baru na kafe, uvnitř letiště zapnutá klimatizace na plné pecky, že se mi dělala husí kůže. Jedno kafe, druhé a třetí, i když máme na letišti slevu, do tří do rána tu zřejmě nechám majlant.

Do mikrofonu hlásíme neustálé změny. Nikdo nic neví. Všude strašný chaos. Tisíce anglických turistů posedává na trávníku před budovou letiště v padesátistupňovém vedru, dovnitř se totiž nevejdou.

Konečně sedá jedno letadlo. V 9 večer místo tří odpoledne. Z letadla se hrnou desítky natěšených rodičů s dětmi, kteří jsou po nekonečných hodinách čekání už na pokraji svých sil. Já také. Mám ale před sebou ještě 10 hodin.

Následující chvíle pomáháme znuděným pozemním letuškám odbavovat další letadlo. Odbavovací paní se tváří, jakoby na letišti strávily už prinejmenším dva dny a kromě kyselého citronu neměly už delší dobu nic k jídlu. Vyfukují cigaretový kouř na naše turisty a naštvaně se ptají, kolik mají zavazadel.

Noc je docela klidná, ale nudná. Čekáme na další zpožděné letadlo a nikdo netuší, kdy dorazí. Před letištní halou se vyrojilo hejno komárů. Koušou mě i přes halenku. Kupuji si vevnitř v kiosku ledový čaj a vycházím z té zimy vevnitř do teplé noci. Otvírám si čaj, do kterého mi v tu chvíli spadne holubí trus. Ano, přesně do otvoru té čerstvě otevřené lahve. Kdyby mi to někdo vyprávěl, nevěřila bych tomu. Čaj za dvě Eura vyhazuji do koše a jdu si umýt postříkané ruce.

V půl čtvrté konečně sedá další letadlo. Lidé jsou tak unavení, že se nezmáhají ani na žádné nadávky, jen jdou tiše a poslušně ke svým autobusům, které je rozvezou do jejich hotelů. Mám před sebou hodinu cesty autem na sever, abych je ubytovala a pak zase hodinu nazpět. Přemýšlím, jestli to zvládnu, aniž bych usnula za volantem. Nezvládnu, pojedu s nimi autobusem a nazpět už se snad nějak dostanu.

V pět ráno je vyložím na pobřeží. Začíná pomalu svítat. Slunce se za chvilku vyhoupne z pod albánských hor a začne svým žárem spalovat celou krajinu. Zatím je ale zima. Alespoň mě. Celá se klepu, snad z klimatizace, snad únavou. Ulehám na břeh moře. Svléknu si lodičky a rozbolavělé nohy namáčím do teplého moře. Usínám, nechávám se ukolébat mořským příbojem. Doufám, že neusnu na dlouho, musím se ještě dostat zpátky a za dvě hodiny zase začínám.

linkuj.cz vybrali.sme.sk