v supermarketu
O Uschi a Wernerovi už jsem se tady zmiňovala. Je to německý pár vlastnící zde na ostrově i na několika místech v Řecku malý řetězec supermarketů technického zaměření.

Nedávno jsme s nimi zažili opět jeden dobrý příběh. Když měla Uschi asi před dvěma lety nějaké osobní problémy, chodila za mnou skoro denně, já jsem jí vařila kafička, mezitím kojila Ofelii a poslouchala, jak se má špatně. Potom Uschi na delší dobu zmizela. Ne z ostrova, ale z mého života. Prostě se jí začalo dařit lépe, takže neměla tu potřebu.

Asi před měsícem volal Werner Adonisovi, že by potřeboval půjčit asi na 14 dní větší obnos peněz. Já jsem z toho nebyla moc nadšená, ale Adonis s pocitem ředitele Řecké národní banky, mu šel peníze půjčit. Ach jo, to je Adonis, ale to by bylo na samostatný článek.

Werner měl samozřejmě obrovskou radost a tak v dobré náladě pozval Adonise na firemní akci jejich supermarketu, která se měla konat na střeše panelové budovy obchodu. Jen tak, letní party s grilováním pro zaměstnance a přátele a stálé zákazníky.

Mě se z počátku moc nechtělo, ale pak jsem se nechala přemluvit. Večírek měl začínat v 7 večer a když jsme tam s Adonisem přijeli kolem půl deváté, už z dálky se nám zdálo, že se tam nic moc neděje.

Před supermarketem bylo pár zaparkovaných aut. Na střeše se nakonec přece něco dělo. Uschi mě přivítala stylem, jako bychom se viděly naposledy včera a pak se zeptala, co chceme pít. Já bych si bývala dala pivo, ale na výběr bylo jen nějaké domácí červené a bílé víno. Werner mi ukázal na výrobce toho červeného, který ale popíjel bílé..., tak jsem se rozhodla pro bílé. Napustila jsem skleničku i pro Adonise a v tom ke mě přiběhl tlustší chlápek a do ruky mi strkal nějaký lísteček. Na lístečku bylo osm kolonek, ve čtyřech z nich bylo napsáno číslo 1 a ve zbylých čtyřech 0,50. Překvapeně jsem se na něj podívala, když mi zatrhával dvě jedničky.

„Ano, je tady drobný poplatek“, vysvětloval tlouštík. „Za víno se platí 1 Euro a za talířek jídla, ať už je to salát nebo buřt, se platí 0,50 E.“ Vykulila jsem oči. „Ale ten váš a manželův první drink je placen panem Wernerem a jeho ženou“, dodal a tak trochu omluvně se na mě podíval a odešel nahánět další lidi s lístečky.

Nechápala jsem. Nešlo mi o Euro, protože to je tady za drink opravdu láce, ale o princip. Podnikový večírek? Oslava léta? S přáteli a zákazníky? S něvěřícným úsměvem jsem přinesla skleničku vína Adonisovi a všechno mu povyprávěla. Adonis se začal smát a říkal, že je to dobrý nápad, protože až k nám Uschi s Wernerem přijdou na večeři, jako už tolikrát před tím, vyrobíme taky lístečky a budeme se bavit. Lístečky by pak mohly být slosovatelné a výherci bychom mohli pořídít něco hezkého či praktického, třeba z technického supermarketu.

Uschi zřejmě zaslechla naše vtipkování a tak si k nám přišla na chvíli sednout a nevinným hlasem se ptala, čím se bavíme. A tak jsme jí to s Adonisem řekli. Podívala se tak trošku vyděšeně do skupinky lidí, jestli jí Werner nepřijde na pomoc, ale Werner se právě výborně bavil se štíhlou černovlasou dívkou. Říkala, že ji to mrzí, že to tak vůbec nechtěli a že to tak někdo zorganizoval a že nakonec prý za svoje pití musejí zaplatit i oni...Pak jsem se jí ptala, kde jsou jejich zaměstnanci a Uschi zase s omluvným výrazem ve tváři řekla, že se to náhodou dnes zrovna nikomu z nich nehodilo.

Ještě několikrát jsem si šla pro víno. Bavila jsem se docela tím, že jsem utíkala tlouštíkovi a ten mě neustále naháněl. Když jsem mu řekla, že jsem konzumační lístek zřejmě ztratila, málem se rozplakal.

Z terasy supermarketu jsem pozorovala tmavnoucí oblohu a měsícem osvětlená místa na moři. Okolo proplouvaly veliké lodě a trajekty, na silnici vedoucí těsně vedle budovy, kde jsem se nacházeli, projížděly stovky aut. Romantika mísící se s pachutí tvrdé reality. Ty dva světy se mi začaly pomalounku slévat do jednoho. Bílé víno za Euro bylo docela silné...

linkuj.cz vybrali.sme.sk