po řecku...

Janýsek jde do školy! Vůbec si to pořád nemůžu uvědomit. Jsem matka školou povinného dítěte!

Věděla jsem, že se bude začínat nekdy v půlce září, ale nikdo neměl úplně přesné tušení kdy. Počítalo se s pondělkem 10.září, ale začalo se proslýchat, že škola začne až v úterý.

V neděli večer jsem volala pro jistotu své kamarádce Češce, která má ve škole 2 syny a tyhle informace většinou ví.

„Ahoj Beruško, víš, kdy začíná škola?“, zeptala jsem se opatrně. „No, u nás na vesnici začíná v úterý“, odpověděla kamarádka. „Proč v úterý a v kolik?“, ptám se já opět. „No prostě, aby nezačala hnedka v pondělí. A v kolik? No, já nevim, jak u vás ve městě, ale u nás na vesnici začíná někdy mezi devátou a desátou. Podle toho, jak se sejdou děti a kdy přijde pravoslavný farář vysvětit třídu. Většinou se na něj docela čeká.“, pokračovala Beruška.

Aha....Docela špatné bylo, že já jsem počítala s pondělkem a v úterý jsem měla být na desátou v práci. Takže nestíhám ani hodinu ani den. Do školy jsem s Janýskem poslala chůvu s její kamarádkou a Ofélií a Janýskovu irskou kmotru Eileen. Aby tam nebyl hned první den sám. Sama jsem zatlačila slzu, že u toho nebudu, a utíkala pracovat.

Po škole mi Janýsek říkal:“maminko, o nic jsi nepřišla, první jsme strašně dlouho čekali na faráře, potom tam strašně dlouho něco zpíval a říkal a stříkal vodou a pak jsme si vzali sešity a šli domů. Jo a sedím vedle Alexe.“

Tahle zpráva mě šokovala víc než čekání na faráře, protože jestli bude Janýsek sedět ve škole vedle Alexe, za celou školní docházku se naučí leda tak sprostě řecky nadávat, jinak nic. Alex je totiž docela hyperaktivní výtržník s obrovským sebevědomím, který neposlouchá naprosto nikoho.

A tak jsem dnes vedla konečně do školy Janýska sama. Ve třídě je třináct dětí, lavice nejsou po dvou jako u nás, ale jsou to jen tři řady stolů přisunutých k sobě, takže v každé řádě sedí okolo 4 dětí. Paní učitelka vypadá na dvacet a hned při příchodu mi oznamuje, že se dnes končí už v půl dvanácté, zítra taky, pak je až do úterka volno kvůli volbám a pak se uvidí.

Tiše doufám, že se potom začne stávkovat, jako obvykle, beru totiž Janýska na 4 týdny do Prahy, což mi tady každý vyčítá. Prý zamešká nejdůležitější období v celém životě a první třída je tu prý tak těžká, že ji často nezvládají ani rodiče, kteří se s prvňáčky doma 4 hodiny denně učí. Mám dojem, že si tu pletou první třídu s pevním ročníkem medicíny, ale budiž. Zvědavě nahlížím do pracovních sešitů, ale nic zas tak složitého nevidím: nakresli tři balonky do kroužku a dva mimo kroužek. To je matematika, kterou snad ještě zvládnu.

V řečtině je první na řadě písanka. Napiš alfa, pí, omega a lambda. Tak to snad taky ještě nebude tak hrozné. Pořád čekám, kdy přijde ta finta.

Čekám na Janýska před třídou s množstvím rodičů, které většinou neznám. Všichni jsou celí netrpěliví. Potom konečně zazvoní.

„Jdeme na kafe?“, říkám Francouzce Danielle, mamince Alexe. Rozpačitě se na mě podívá a odpoví:“Ne, my dneska nejdeme, musíme doma studovat. První třída je prý nejtěžší...“

linkuj.cz vybrali.sme.sk