a rodinné rozvraty
Volby jsou tady v Řecku dost zásadní záležitostí. Zatímco u nás v Čechách jsou lidé v posledních letech k volbám čím dál lhostejnější, v Řecku tím všichni žijí už několik týdnů dopředu a také několik týdnů poté.

Pořád se nemohu dopátrat informace, zda-li jsou v Řecku volby povinné. Vím, že dříve opravdu byly. Adonis mi tvrdí, že nejsou, ale že jsou lidé tak navyklí k volbám chodit, že o nevolení vůbec neuvažují. V televizi zase říkali, že všichni k volbám musí, ale v zásadě neexistují žádné postihy pro ty, kteří nepůjdou. Na jednom malém ostrově se všichni obyvatelé dohodli, že volit nebudou a zavřeli školu, kde měla být volební místnost. Prý proto, že mají spojení se světem jen jednou týdně trajektem a vláda jim nechce dát více pravidelných linek. Tak ať si volí kdo chce, ale o ně se nikdo nestará, tak se nebudou starat ani oni.

Protože je Řecko tak rozlehlé a k volbám se musí do místa trvalého bydliště, je pátek a pondělí okolo voleb volno, aby se voliči stihli přesunout na dané místo a zase zpět. A opravdu: lidé se přesouvají a platí spoustu peněz, aby zvolili stranu, které vlastně stejně nedůvěřují.

Tady na Korfu to byla zase klasika. Z kaváren se ozývaly hlasy, kdo je pro Novou Demokracii a kdo je pro Pasok. Dvě nejsilnější strany. Adonis mi oznámil, že půjde volit komunisty. „Cože?“, vykulila jsem zděšeně oči. Po devíti společně prožitých letech jsem zjistila, že svého muže vůbec neznám. To nemůže myslet vážně, pomyslela jsem si a v duchu si připravovala komentář do rozvodového formuláře. Důvod k rozvodovému řízení: navrhovatelka z postkomunistické země se domnívá, že se jí manžel chce zbavit takticky tím, že bude volit komunistickou stranu KKE.

V sobotu jsem celou situaci řešila u sklenky ouza se svojí sedmdesátiletou svědkyní ze svatby Lily. Ta, po třech sklenkách, se na mě dívala láskyplným rozmazaným pohledem a už po osmé mi třaslavým hlasem opakovala, že musíme všichni volit Nikose Jorgiadise, protože ten jaké jediný to s námi myslí upřímně. A Lily je nejlepší kamarádka jeho matky Reny. Vůbec ji nezajímalo, že já stejně volit nemůžu.

Pravda, Nikos Jorgiadis je sympatický vzdělaný chlapík středního věku, pohledný, svobodný, úspěšný a k tomu všemu hraje svým Korfanům jazzové kousky na saxofon. Ale já prostě k volbám nesmím, oponovala jsem Lily.

V sobotu večer se na hospůdkách a tavenách objevily nápisy, že po 24.hodině už se nenalévá alkohol. Stará tradice ještě z dob, kdy se před volbami nesmělo pít, jednak aby se lidé pod vlivem alkoholu nepohádali a neservali kvůli politickým stranám a snad i proto, aby pod parou nakonec nezměnili názor, koho vlastně volit budou.

Adonis se v neděli ráno tiše vytratil z postele. Asi po dvaceti minutách zase přišel a téměř neslyšně se ke mně přitisknul. Ještě celá rozespalá jsem se ho zeptala:“Tys už byl volit? A koho?“ Chvilku zaváhal a pak slabounkám hlasem řekl:“Komunisty. Aby si ty velké arogantní strany o sobě moc nemyslely. A taky tam kandidoval jeden můj kamarád...“ Odtáhla jsem se na svoji stranu postele. Nic už nebude jako dřív, pomyslela jsem si a znovu zavřela oči.

linkuj.cz vybrali.sme.sk