v Art Café
Korfané jsou v něčem trošku zabednění. Třeba v tom, že by mohli vydělávat na slávě bratří Geralda a Lawrence Durrelových, kteří ostrov představili ve svých nádherných knihách celému světu, ale opak je pravdou. Průměrný Korfan ani neví, o koho se jedná. Domy, kde Durrellovi bydleli, jsou soukromě vlastněné a nijak neoznačené, jediná je bílá vila v Kalami, kde ale žil jen Lawrenc ve svém pozdějším věku. V bílé vile se pronajímají pokoje a dole se nachází kavárna, na jejíž na zdi visí pár fotek a výstřižků z novin z Lawrencových dob.

Před pár lety tady ale jeden Angličan-Durrellofil, založil tzv. Durrellovu školu na Korfu. Tahle škola funguje pouze v létě a pořádá různé zajímavé semináře. Zasloužila se taky o to, že byl nedaleký park pojmenován po bratřích Durrellech a včera se konal večírek na oslavu umístění bronzových pamětních desek do Durrellova parku.

Mezi pozvanými vždycky bývá i Adonis, který ve svých 14 letech hrál v Geraldově hraném dokumentu pro BBC-Zahrada Bohů. V tomto filmu hraje sám Gerald Durrell, jeho řecký profesor Theodor a Adonis, který představuje Geraldova kmotřence a vlastně celou dobu chodí a pozoruje, jak si Gerald povídá s Theodorem. Gerald si ho tenkrát vybral proto, že s jeho tatínkem popíjeli skotskou whisky a bavili se dole v jídelně o ženách a taky proto, že Adonis v tehdejší době mluvil anglicky, což tehdy u dětí nebylo moc obvyklé.

Jenže Adonis se v téhle společnosti tak trochu nudí, trochu stydí a pak ještě nerad vídá některé lidi, kteří se těchto akcí pravidelně zúčastňují a tak posílá místo sebe zásadně mě, což mi úplně vyhovuje.

Na včerejší party jsem se dohodla se svojí irskou kamarádkou Eileen. Řekla, že zabijeme dvě mouchy jednou ranou, rozloučíme se před mým odjezdem, sejdeme se i s ostatními známými a drinky zaplatí Durrellovi. To se mi zdálo jako docela rozumný nápad.

Usedli jsme ke stolu ještě s Fouadem, syrským expertem na životní prostředí, který na večírku nikoho neznal, tak jsem ho přitáhla k nám. Koneckonců manžel Eileen si hrozně rád povídá a já na něj nemám někdy moc trpělivost, takže jsem spokojeně pozorovala, jak něco hučí horem dolem do Fouada, který byl evidentně rád, že není sám.

Pak se začaly scházet korfské celebrity, vyžírky, figurky, početná anglická komunita a všichni jen netrpělivě čekali, až skončí proslovy a budou se moci vrhnout k bufetu.

V rohu zahrady se pod lampou krčily dvě starší dámy. Penelope, dcera Lawrence Durrella a Lee, poslední žena Geralda. Obě sledovaly to cvrlikání okolo a měly slzy v očích. Měla jsem chuť se s nimi pozdravit, stály tam tak samy.

Přišla jsem skoro až k nim... a pak se zarazila. Uvědomila jsem si, že možná chtějí být v tomto velkém okamžiku samy. Podívaly se na mě, já jsem jim zamávala na pozdrav a otočila se směrem ke stolu, kde se rozlévaly nápoje. Objednala jsem si gin s tonicem a šla si sednout na starou kamennou hradbu, odkud je krásný rozhled až na protější pevninu. Foukal docela studený vítr, ale já jsem ho necítila. Zase končí další léto, pomyslela jsem si s trochou nostalgie.

linkuj.cz vybrali.sme.sk