První týden
Moje počáteční pocity po roce, kdy jsem se vrátila do Prahy, byly v celku rozporuplné. Bylo zajímavé vidět nové krásné ruzyňské letiště. Přilétali jsme ještě do relativně hezkého a teplého počasí v pondělí večer.

Ten první hezký dojem se ale šmahem změnil po zjištění, že kočárek nám nevyjede na páse, ale že pro něj musím k nějaké přepážce pro nadměrné předměty, takže jsem naložila kufry a děti na vozík, běžela k přepážce, kde se štosovali turisté čekající na slunečníky z dovolené, před malým stolečkem seděl znuděný mladík a narůstající frontu s úspěchem přehlížel.

Byla jsem v tu chvíli nejdrzejší: „Prosím vás, přiletěli jsme z Korfu, kde jsou naše kočáry a slunečníky?“ Zamyšleně vzhlédnul od rozečteného časopisu o motorkách a řekl:“No, to nevím, asi se budu muset jet podívat do prvního patra“, načež líně vstal, nasednul do výtahu, asi za deset minut se vrátil s jedním slunečníkem a lhostejně pokrčil rameny. Když mladík odjel asi potřetí a mezitím uběhla další půlhodina, kdy děti už byly nepříčetné a já koneckonců taky, šla jsem nahlásit ztrátu kočáru na reklamace, což jsem měla udělat hned, protože mi během tří minut vypsali papír a druhý den kočár přivezli až domů. Mohla jsem si bývala ušetřit hodinu času a tatínkovi objíždění okolo letiště.

V úterý ráno vysvitlo sluníčko a já jsem vstala s radostnou náladou, že jsem zase tady. Oblékla jsem lehkou džínovou bundu, nasadila sluneční brýle a vyrazila do centra města vyrovnat účty s kanceláří, pro kterou v létě pracuji, na oběd se svým kamarádem právníkem, pro něhož mám alespoň jednou za rok nějakou šílenou a nevýnosnou práci, a pak jsem se chtěla trošku cournout po městě. Jenže ještě než moje tramvaj číslo 18 dojela do centra, obloha se zatáhla zlověstnou černí a spustil se, sice lehký, ale poměrně studený deštík. Brýle jsem zastrčila do kapsy a nacucanou bundu zapnula až ke krku. Večer jsem začala cítit zlověstné škrábání v krku a únavu, tak typické syndromy mých českých návštěv.

O víkendu jsme odjeli s rodiči na chalupu k sečské přehradě, která přes neustávající průtrž mračen nebyla téměř vidět. Za chvíli dojela moje sestra Éja s dětmi, zatopili jsme si v kamnech a užívali opětovného shledání. Děti se honily po domě, každou chvilku, co nepršelo, jsme je navlékli do holínek a bundiček a vypustili do přírody, hráli jsme si na kytaru a zpívali, probírali všechna možná témata za rok nahromaděná a v neděli k tomu všemu začalo nádherné počasí.

Zjistila jsem, jak jsem šťastná v místech, kde jsem prožila část svého dětství, jak mě na rozdíl od tehdejších dob chodí bavit na procházky po lese a sbírat houby, jak je úžasné se zase vidět se svými blízkými a jak fantasticky chutná české pivo a smažený hermelín…

linkuj.cz vybrali.sme.sk