a další zprávy ze školy
Ve čtvrtek byla škola jen 3 hodiny místo obvyklých 4, protože prý chybí tělocvikář. V pátek se škola srazila na pouhou hodinu, protože se předčasně slavil svátek 28. října, který tentokrát připadl na neděli. Tzv. Ochi den, nebo-li Den, kdy Řekové v r.1940 řekli NE Italům, kteří chtěli vstoupit na řecké území.

Večer předtím mi zavolala jakási Angličanka Liz, prý na mě od kohosi dostala kontakt. Je to učitelka na základce v Anglii a ráda by se, než odjede, podívala do řecké školy. Vzala jsem ji tedy v pátek s sebou.

Liz se jen udiveně rozhlížela a fotila. Fotila katolický kostel, na nějž je škola přilepena a který se už řadu let nevyužívá, kamrlík na visací zámek, odpadky na školním dvoře, toalety s dírou v zemi i mrňavou třídu s primitivní tabulí a oknem do dvora.

Potom se šla sama představit Janýskově učitelce a i přes moje varování, že s ní asi nebude žádná řeč, se s ní docela sblížila. Zjistila, že Janýskova učitelka je naprosto zoufalá a neví si rady s množstvím malých cizinců, které má vyučovat. Že nemá ničí podporu a bojí se, jestli svoji práci dokáže. Moje naštvání se pomalu přeměnilo v lítost. Rozhodla jsem se, že ji nebudu zbytečně vytáčet.

Školní oslava silně připomínala 1. Máj z dob hluboké totality u nás v ČSSR. Děti ve stejnokrojích ve škole odříkávaly básničky pojednávající o hrdinných mužích v Řecku, zpívaly oslavné písně a mávaly řeckými vlaječkami.

Liz pořád ještě kulila oči.

Na školním dvorku jsem se dala do řeči s maminkou jednoho třeťáka. Starostlivě mi vyprávěla, že její chlapec už druhým rokem navštěvuje doučování, tzv. Frontistirio. Jinak by prý vůbec nepohli s domácími úkoly, protože chlapec se doma nechce učit...

Vzpomínám si, jak jsem před lety s někým na toto téma diskutovala a zapřísahala se, že moje děti NIKDY do ŽADNÝCH Frontistirií chodit nebudou. Všichni se mi tenkrát smáli a říkali, však uvidiš, chodí tam všichni, budou i tvoje děti. NEBUDOU.

Zdá se, že se děti ve škole zřejmě nenaučí to, co by se naučit měly, ale zkouší se potom z toho, co se naučit měly, nikoliv z toho, co se opravdu naučily. Učitelé dost často stávkují a vypadá to, že se jim nechce nic moc dělat, takže soukromá doučování v Řecku bují a rostou jako houby po dešti.

Některé děti docházejí jen na pár předmětů, jiné pak na všecky předměty. Takže den dítěte vypadá asi tak, že jde ráno do státní školy, potom domů na oběd a po obědě na soukromé doučování a pak do postele. Ještě, že tu mají takové množství prázdnin.

Frontistiria jsou opravdu všude. Na každém rohu. I v zapadlých vesnicích, kde neexistují základní školy, existuje alespoň jedno Frontistirio! Rodiče za ně zaplatí řádově okolo 120-350 Eur měsíčně, Někteří si kvůli tomu hledají další práci, aby všechno finančně utáhli.

Kromě rodičů a dětí to všem vyhovuje. Stát nemá problém s nezaměstnanými učiteli, děti se naučí, co mají, Frontistiria si mnou ruce a mastí kapsu.

Mamince třeťáka naznačuji, že já se k těmhle davům napřidávám, že pro mě je doučování naprosto tabu. Maminka se lehce naštvaně otáčí na podpatku a jde si hledat chápavější oběť. Překládám Liz náš rozhovor. Liz už má tentokrát oči navrch hlavy. Ani se jí nedivím.

Tímto příspěvkem se zavazuji, že svoje děti nebudu posílat do Frontistirií. A pokud byste časem vytušili, že se situace mění, vraťte mě, prosím, zpátky na zem!

linkuj.cz vybrali.sme.sk