Nostalgické zamyšlení nad krásou moře...






Nevím, kde jsem přišla ke své fascinaci vodou a vodními plochami. Možná je to něco dědičného, možná se ve vodě skrývá kus jakési romantiky, každopádně jsem ale na vodu zatížena už od malička.

Vzpomínám si, jak jsem se v pubertálním věku koupala v jakémkoliv jezeře, moři, potoce, i kdyby to mělo být v dubnu a teplota vody by byla i pod deset stupňů.

Od té doby, co bydlím u moře, mě tahle posedlost koupáním trochu přešla. Alespoň na nějakou dobu. Hlavně v těhotenství se mi stávalo, že jsem se třeba za celé léto jen pětkrát vykoupala, protože mi moře /27 stupňů/ přišlo moc studené.

Letos jsem se, stejně jako loni, chtěla zase začít koupat přes zimu. Ale nějak nám nepřeje počasí. Už třikrát jsem vyrazila za koupáním. Jednou jsem si /pro mě naštěstí/ vzala ručník, ale zapomněla plavky, podruhé byl takový vichr, že se mi vůbec nechtělo svléknout a potřetí, když už jsem byla nachystaná, projela veliká loď Minoan lines a moře se zkalilo tak, že mi to vzalo veškerý zbytek koupacích choutek.

Včera jsme se dvěma kamarádkami byly navštívit naši další českou kamarádku na jihu ostrova. Elišce už návštěvu slibuji snad 4 roky, ale ta vzdálenost /40km.../ se mi s dětmi zdá tak nepřekonatelná, že ji neustále odkládám.

Nakonec jsem vyrazila s dětmi. Ofélie se poblinkala v autě už na prvních deseti kilometrech a Janýsek hystericky křičel, že nemůže dýchat a otevřel všechna okýnka u auta úplně dokořán.

Po krátké návštěvě u Elišky jsem se rozhodly, že pojedeme na chvilku na pláž. Eliška nás vzala na jednu na úplném jihozápadě ostrova, která ani není na mapě a na které jsem nikdy nebyla. Žádné hotely a restaurace, nedostavěné domy a hrůzné betonové konstrukce. Jen jedna malá tavernička /zavřená/, dlouhatánská písečná pláž s výhledem na protější ostrov Paxos, zelené stráně, ticho a klid, je slyšet pouze šplouchání moře.

Sedly jsme si do závětří na schodek taverny, rozbalily si donesený piknik a já se dívala na zpěněné moře a cítila, že se ve mě probouzí touha skočit do divokých vln. Holky si ťukaly na čelo, jen kamarádka Edita se rozhodla přidat se ke mě. Vítr sílil a vlny byly větší a větší. Slunce zalezlo někam do mraků. My dvě jsme stály v plavkách na břehu moře, husí kůži po celém těle a přemýšlely, jestli nám to za to stojí. Po delším rozjímání nám voda nepřipadala už tak strašně ledová jako napoprvé a tak jsme se vrhly do vln. Najednou bylo moře krásně teplé, jenom ten vítr studený. A tak jsme skákaly ve vlnách a nechaly se vlnami srážet do písku. Ani se nám nechtělo ven. Nedovedu popsat ten pocit svěžesti, ale studené moře je opravdu něčím výjimečné.

Děti se zavrtaly do písku, stavěly si hrady, sypaly písek do holínek a na hlavu a spokojeně vykřikovaly. Napadlo mě, že vůbec nevyužíváme to, co tu máme na dosah ruky a zařekla se, že pokud to počasí dovolí, budeme alespoň jednou týdně jezdit na pláž. Pár kilometrů autem a i kňourající děti po cestě za to totiž opravdu stojí...

linkuj.cz vybrali.sme.sk