a doufám že poslední

S třemi bary pod našimi okny nic nepohlo. Ani denodenní volání policie, když ani ve tři ráno neutichaly zvuky bicích nástrojů a řev reprodukované hudby, když i po zavíračce u venkovních stolků seděla, pod vlivem alkoholu na sebe pořvávající, mládež. Když už policie výjimečně dorazila, jen se vyčítavě podívala směrem k našim oknům, v barech se trochu ztlumila hudba, policie odjela a hudba zase zesílila.

Vzpomínám si, jak jednou Adonis v návalu vzteku a bezmoci vylil z půdního okénka kýbl horké vody, která těžce dopadla na dolní stolečky a pak už byl slyšet jen hluk rozbíjejících se sklenic a lahví od piva a nervozní křik několika dívek a mladíků,kterým popadaly na zem mobilní telefony...

Situace se začala přiostřovat. Jednoho rána, když jsme v poklidu snídali, spustila z jednoho baru hudba jak na nějaké velké diskotéce. S obavou jsme se podívala na Adonise, který zbělal, sevřel rty a zatvářil se zarputile. Špatné znamení. Beze slova rychle dojedl, oblékl se a odešel z domova.

Po chvilce najednou slyším nějaké divné zvuky z venku: otevírám okno a vidím Adonise, který zaujal bojovnou pozici naproti vysokému habánovi s culíkem, který na něj řve cosi sprostého. Poté už jen sleduji habána:“Buzerante!“ Adonis:“Osle!“ Habán:“Buzerante!“ Adonis:“Osle!“ Výkřiky začínají nabírat na intenzitě a v příští minutě už jen pozoruji, jak habán bere železnou židli a hází ji Adonisovi na hlavu. Adonis dává zpátečku a zanechává za sebou krvavou stopu.

Vybíhám před dům, snažím se Adonisovi nějak pomoci, ale ten už zakrváceným telefonem vytáčí číslo policie, která samozřejmě nikdy nedorazí. Adonis si dá něco na rozbitou hlavu a jedeme spolu na motorce do nemocnice, kde si hlavu nechává sešít, nafotit a udělat o ní záznam. Potom se odebere na nemocniční lůžko a pošle mě pro noviny.

Když se vracím s kávou a novinami, před nemocničním pokojem stojí ozbrojený policista a nechce mě pustit dovnitř. Prý byl na Adonise vydán zatykač stejně jako na Habána, který teď sedí někde na policejní cele....

Adonis zavolal svému právníkovi Jorgosovi, který se dohaduje se soudcem, aby pustili oba dva a všechno nakonec dali k soudu. Adonis platí výkupné, vstane z nemocničí postele a jede domů.



Po čtyřech letech přichází předvolání k soudu. Sedíme v zakouřené a špinavé čekárně, ale ten den na nás nedojde řada. Za rok dostáváme předvolání znovu. Po asi pěti hodinách na nás konečně přichází řada. Habán je nezvěstný, mezitím už měl tolik předvolání k soudu, že zmizel někde v Anglii.

Adonis vypovídá svoji verzi případu. Pak jsem předvolaná já jako svědek a odříkávám svoji verzi. Naštěstí jsem se za ta léta prodlevy naučila docela obstojně řecky, ale soudce a jeho přísedící musí stejně tlumit svůj smích, když dramaticky říkám slova „buzerante a osle“, abych dokreslila pravdivý obraz celého incidentu.

„To stačí,“ říká soudce a posílá mě zpět na své místo, zatímco já celá nervozní z neobvyklé situace a také vědoma si své důležitosti jakožto klíčový svědek celého případu, hlesnu úplně zbytečné:“děkuji“ a odcházím.

Venku stojí právník Jorgos, tváří se nadutě a vyfukuje kouř z doutníku. „Zvládli jsme to,“ říká hrdě. Habána sice nenašli, ale je odsouzen ve své nepřítomnosti k peněžité pokutě, pokud se tu kdy objeví. Ty už jen zaplatíš správní poplatek 200 Eur a jsi z toho venku“ oznamuje Adonisovi, jako kdyby ho právě vysekal z obvinění za pokus o atentát. Adonis si povzdechne, potřásá Jorgosovi rukou, nastartuje motorku a společně se vydáváme na cestu k domovu.

Před domem sedí u dvou zbylých barů na židličkách mládež pohybující se v rytmu ohlušující hudby linoucí se zevnitř a měří si nás nechápavým pohledem...

linkuj.cz vybrali.sme.sk