exotická směsice



„Co chceš dělat v Aténách, vždyť tam nic není, jen paneláky a strašněj smrad,“ říkával mi s kyselým obličejem Adonis celé jedno desetiletí, kdykoliv jsem navrhla, že bychom se měli jet podívat do řecké metropole.

Konečně se mi ale naskytla ta správná příležitost. Moji rodiče, kteří mě byli navštívit tady na Korfu, se rozhodli, že když už musí v Aténách přestupovat a čekat dlouho na další spoj, raději se zde na několik dní zastaví a město si prohlédnou.

Napadlo mě, že bychom se mohli připojit. Bez Adonise, samozřejmě, protože ten musí vyrábět okenice.

V pátek nastala ta velká chvíle, kdy jsme nastupovali do letadla a opouštěli sluncem ozářený ostrov.

Aténské letiště znám skoro nazpaměť. Dny a hodiny zde strávené čekáním na letadla jistě zabraly docela významnou část mého života. Musím se ale v duchu smát, když se chci zeptat na autobus do centra a všechny přepážky s informacemi zejí prázdnotou, jen dohasínající cigareta v popelníku uvnitř naznačuje, že zde přece jen sem tam někdo úřaduje. Ne však v tuto chvíli.

Nastupujeme do honosného moderního metra a jedeme do středu města, kde mám přes internet domluveno ubytování. Naklikala jsem nějaký byt, za nějž jsem už předem zaplatila třetinovou zálohu. Před rodiči na sobě nedávám znát svoji nervozitu, zda-li to opravdu klapne. Pro jistotu ještě z metra volám Christosovi, se kterým jsem vše domlouvala.

Po asi desátém zazvonění vezme konečně telefon a řekne mi, že je všechno v pořádku a že si mám dojít pro klíče do nějakého bytu o čtyři ulice dál. Na místě je nějaká ustaraná žena s uřvaným děckem v náručí, předává mi klíče, já jí doplácím zbytek peněz, ona mi na oplátku za to řekne, kde je vypínač na horkou vodu a ať potom necháme klíčky na stole a zaklapneme dveře a spěšně mi zabouchává dveře před nosem.

Žádné podepisování o převzetí, o tom, že je v bytě televize a DVD a spousta dalších věcí, žádné kontrolování, zda je všecko v pořádku při našem odjezdu. Prostě se máme vyspat a udělat si pohodlí a pak zaklapnout dveře...

Máme hlad, je doba oběda a tak vyrážíme do rušných ulic velkoměsta. Mezitím volá Adonis, že se máme zastavit u jeho kamaráda Nika v taverně. Nachází se pět minut od nás, Niko tam sice není, ale už volal svým zaměstnancům, že přijdeme, ať nás hezky přijmou a pohostí na jeho účet. S radostí přijímáme pozvání do milé řecké hospůdky, kde si při džbánku vína prohlížíme mapu a plánujeme, kam vyrazíme.

Město je opravdu betonové, ale mezi paneláky zrají pomerančovníky a většina budov je bílých a má balkony a pergoly. Každou chvilku se mezi exotickým sídlištěm objeví kopec s nějakou pamětihodností.

Za dva dny se zde cítíme jako doma. Město je jednoduše a logicky rozplánované, centrum se dá v pohodě obejít pěšky /i když s kočárem a Ofélií v něm to není vždycky nejjednoduší úkol/, kopec Lykavitos vyráží svým výhledem na moře domů dech, Akropole vypadá přesně tak mohutně a majestátně, jak si ji člověk představuje. Směsice lidí nejrůznějších národností a směsice nejrozličnějších vůní a zvuků.

Lidé jsou neskutečně přáteští. Každou chvilku se u nás někdo zastavuje a povídá si s dětmi nebo se nás ptá, jestli potřebujeme poradit, když nás vidí zírat do mapy.

Dny ubíhají úžasným tempem kupředu, večer jen dáváme při skleničce vína odpočinout unaveným nohám a ráno se probouzíme čerstvým jarním vánkem.

Janýsek prosí, ať ještě nejezdíme domů. Jsem hrdá, že se mému malému synkovi líbí antické pamětihodnosti, ale brzy mé myšlenky uvádí na pravou míru, když říká: „ Maminko, ty Atény jsou úplně super. Víš proč? Že si v tom bytě můžu hrát s hračkama, které mám s sebou /ano, to na ulici moc nešlo/, taky bylo super to hřiště /pravda, takhle nádherné dětské hřiště na Korfu není/ a taky bezva byla ta zmrzka u McDonalda.“

Atény jsou prostě úžasné pro všechny generace!

linkuj.cz vybrali.sme.sk