a jak jim začínám přicházet na chuť.


Ta řeč mi bývala strašně nesympatická. Ta země a vše s ní spojené taky. Hned po revoluci jsem ještě na gymnáziu vyměnila ruštinu za angličtinu. Ale tyhle doby jsou pryč. Mezitím jsem poznala na svých cestách spoustu příjemných a milých rusky hovořících lidí /i spoustu těch strašných, samozřejmě.../ a zjistila, že oprášit ruštinu by nemusel být úplně špatný nápad.

Nedávno jsem potkala Olgu. Pochází odněkud z Chabarovsku, což je poměrně velké město na úplném jihovýchodě Ruska, až skoro u čínské hranice. Její rodiče zahynuli při autoněhodě, když jí bylo teprve jedenáct let a později tedy vyrůstala u svého dědečka. I přes tři nezdařilá manželství a několik rodinných tragédií je veselá, srdečná a nesmírně milá. A tak jsme se domluvily, že bude mě a ještě dvě další kamarádky vyučovat ruštinu.

První lekce byla opravdu legrační. Naďa, jedna ze spolužaček, umí rusky docela obstojně, Jitka spíše rozumí a já melu takovou směsí polsko-slovenskou, okořeněnou výrazným ruským přízvukem. Při hodinách propadáme salvám smíchu z toho, co z nás občas vypadne.

Při poslední hodině jsem se dozvěděla, že se tady na Korfu nachází ruský obchod jménem-jak jinak- MOSKVA. Olga chválila nějaké typicky gruzínské jídlo a vyprávěla nám, co se tam všechno dá sehnat.

V ne příliš hezké části hlavního města, nedaleko nemocnice, jsem Moskvu po delším hledání našla. Malý koloniál, ve kterém seděl řecky vypadající, ale s ruským přízvukem řecky hovořící, postarší pán.

V regálech jsem si prohlížela nejrůznější ruské výrobky, od sýrů, kaviáru, vodky, piva, mražených pirohů po kyselé zelí, nakládané houbičky až po česky vypadající tlačenku. I když nejsem, co se alespoň jídla týče, přílišný patriot, začaly se mi sbíhat sliny na potraviny, o kterých si zde mohu jenom nechat zdát. Pro Janýska jsem vzala skleničku rybízové marmelády, pro Adonise uzenou makrelu, pro Ofélii karamelky z Tbilisi a pro sebe paštičku z husích jater, gruzínský čaj a kus tlačenky.

Každou chvilku do obchodu někdo vešel. Muži, ženy, děti. Všichni do jednoho při příchodu říkali:“Privět, Jorgo“, nebo „Zdravstvujtě“ a já jsem si připadala jak na nějakém moskevském předměstí. Majitel Jorgos, který se narodil do řecké rodiny v Gruzii, jak sjem se od něj dozvěděla, a zde také většinu svého života pobýval, znal každého zákazníka jménem a s každým prohodil pár slov. Během chvilky jsem zaregistrovala několik Poláků, jednu Slovenku, dva Bulhary a jednu známou Srbku.

Kdyby mi před pár lety někdo řekl, že budu v Řecku nostalgicky chodit do ušmudlaného obchodu s ruskými potravinami, asi bych se mu vysmála. Ale čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že tak nějak tíhnu ke svým slovanským kořenům...

Jdu se chystat na další hodinu ruštiny. Na úvod si dáme sklenku Stoličné. Na zdarovje!

linkuj.cz vybrali.sme.sk