-chci být jako ona!
Kýria Tina, to je Janýskova osmdesátiletá učitelka piana. Seznámily jsme se před dvěma roky na rybářské lodičce převážející nás na pláž protějšího ostrůvku Vidos. Na Janýska se pořád usmívala a tak jsme se daly do řeči.

Chvilku jsme si na lodi povídaly a ona mi vyprávěla, že je učitelkou klavíru a že kdybych měla zájem, ráda by Janýska vyučovala, až bude trošku starší. Popravdě jsem si nedovedla představit, jak Janýsek dochází k nějaké stařence, v jejímž bytě bude nad vůní naftalínu usínat a tak jsem to téma nechala nějakou dobu otevřené.

Janýsek ale projevil o hru na klavír vážný zájem a tak jsem kýriu Tinu po delší době kontaktovala. Pozvala nás k sobě domů, do malého bytečku v centru města, kam se jí nevejde skoro žádný nábytek, ale v obou pokojících má po jednom pianu.

Po dvou lekcích už Janýsek uměl základní noty, po dalších dvou už hrál jednoduché skladbičky oběma rukama a po 4 měsících už hraje houslový i basový klíč a je schopen zahrát poměrně obtížné skladbičky, které jsou určené pro 6 rukou, takže se u piana mnohdy tísníme s kýriou Tinou všichni tři.

Janýsek kýriu Tinu zbožňuje. Doma pravidelně cvičí, aby kýria Tina nebyla smutná, kdyby mu to na hodině nešlo, vyrábí kýrii Tině nejrůznější dárečky, a ta je zase dovede náležitě ocenit tím, že je bere s sebou na pláž, kde se denně schází se svojí plavací partičkou a všem je tam ukazuje.

Kýria Tina totiž patří mezi zimní plavce a chodí se koupat denně za každého počasí. Když letos teplota vody dosáhla svého minima-11 stupňů, kýria Tina si libovala, že voda je přímo nádherná a osvěžující.

Jednou mi vyprávěla, že se nikdy nevdala a neměla děti, protože chtěla dosloužit svým rodičům a pak už na vdavky bylo pozdě a proto se upnula na své piano. Vaření považuje za ztrátu času /“no, já nevím, jak vy, paní Pavlo, ale mě přijde, že člověk něco kuchtí hodinu a pak to za pět minut sní. To je taková škoda času. To já si za tu dobu raději přehraju Wagnera a jdu se vykoupat a pak po cestě něco slupnu“/.

Včera jsme při polední procházce potkali kýriu Tinu na její oblíbené městské pláži. Seděla v bikinách na lavičce u moře mezi dvěma postaršími pány, kteří popíjeli ouzo, pojídali sýrové koláčky a vystavovali své odhalené tělo jarnímu slunci.

Kýria Tina, když nás spatřila, sundala si slaměný klobouk a sluneční brýle a radostně na nás mávala. Potom vzala Janýska představit svým plaveckým kolegům, kterým o něm tak často vyprávěla, znovu nám zamávala a zmizela ve studeném moři, kde si, se slamákem na hlavě, pomalinku plavala jakoby to byly termální lázně.

Zamávali jsme jí nazpátek a chystali se k domovu. Po cestě jsem přemýšlela o tom, jak může být stáří krásné a paní Týně tak trochu zazáviděla. Snad ji zimní koupání udrží ještě dlouhá léta při plném zdraví, protože pod jejím vlivem se z Janýska může stát klavírní virtuoz a ze mě zapálený otužilec.

linkuj.cz vybrali.sme.sk