a cizinky s tchýněmi
Vždycky mě zajímalo, co mají Řekové na cizinkách. Je jich tu na ostrově tolik. Výběr je obrovský: Angličanky, Češky, Slovenky, Rusky, Maďarky, Němky, Holanďanky a dokonce pár Francouzek, Belgičanek, Rumunek, Bulharek a Italek.

Pravdou je, že Korfané o Korfanky moc nestojí. Svorně, nehledě na výši platu či sociální postavení, tvrdí, že Korfanky jsou moc náročné. Nechtějí pracovat, ale ani se starat o děti, chtějí prý sedět při kávičce se svými kamarádkami a povídat si o tom, co si která koupila a v jakém butiku. Nevím, jestli to spíš není strach Korfanů z toho, že si na své ženské protějšky nemohou dovolit, co chtějí, protože tu na rozdíl od cizinek mají svoje zázemí a rodinu, která jim kdykoliv pomůže, takže nemusejí dělat jakékoliv kompromisy.

Nedávno jsem se na hřišti seznámila s jednou Ruskou, říkejme jí Evelyna. Měla s sebou dvě malé holčičky, na které mluvila řecky. Poznala jsem, že je Ruska, jen podle jejího přízvuku, jinak řečtinu ovládala opravdu bravurně.

Po chvíli, kdy si naše děti hrály, jsme se daly do řeči. První jsme se oťukávaly v řečtině, abychom si přiznaly, že ani jedna z nás odsud není. Protože jsem teď nadšená ruštinou, snažila jsem se s ní komunikovat v její mateřském jazyce.

Malá Nataška i Irina se houpaly na houpačkách, zatímco moje děti se honily opodál. Evelyna využila najednou chvilky, kdy ji děti neposlouchaly a jala se mi vyprávět svůj životní příběh:

Přijela sem na ostrov před deseti lety, když jí bylo 22 let jako pracovnice jakési pofiderní cestovky, která asi po dvou měsících zkrachovala a nezaplatila ani jí ani hotelům, kde měla ubytované lidi. Našla si tedy práci v nějakém baru, aby nemusela zpět do Ruska. Tam se seznámila se Spyrosem, majitelem malého hotelu na severozápadě ostrova, který jí řekl, že ji odsud nepustí, že to je právě ona, která má mít jeho děti.

Ona, nadšená bezprostředností ne příliš hezkého maníka, se dala celkem snadno zmanipulovat. Vždyť kdo by se chtěl dobrovolně vracet do bídy a beznaděje své země plné mizérie?

Po sezoně se nastěhovala společně s ním k jeho rodičům do nevelkého bytu v hlavním městě. Každá jiná cizinka, která pláče v zimě nad svým osaměním, by jí mohla závidět. Jenže závidět není co.

Evelyna se mezitím provdala a porodila dvě děti. S tchýní a tchánem žije pořád. Oba se budí okolo páte hodiny ráno, od které kouří nekonečné množství cigaret v kuchyni, takže když Evelyna dává dětem snídani, nevidí skrz kouř, kam pokládá talířky. Potom odvede starší dítě do školky a mladší si hraje v zakouřeném obýváku, kde je umístěn dřevotřískový nábytek ze 60. let a nahlas puštěná televize. Manžel se probouzí okolo 11 ráno, dá si kafe, pět cigaret, zasedne k počítači, kde sedí dvě hodiny, potom odejde do své oblíbené kavárny, přijde domů na oběd, ulehne se zbytkem rodiny k spánku, zatímco Evelyna uvařila, nachystala na stůl, přivedla dítě ze školy, vyžehlila, uklidila, vyprala a umyla nádobí.

Kolem šesté se všichni budí, tchýně si jde uvařit kafe, muž s tchánem odejdou do kavárny, Evelyna chce vzít děti ven, ale tchýně jí v tom brání, nikam nepůjdeš, venku je moc vhko, tchán přijde zpět a drbe se na nohou, ze kterých mu odpadávají kousky uschlých zbytků lupénky, v jejíchž hromádkách si pak děti hrají.

Na sezonu odjedou všichni do letoviska pracovat do hotýlku. Evelyna dře jako služka a za svoji práci nemá ani svoje bydlení, ani žádný příjem, ani žádné pojištění, jen ujištění tchýně, ať si nemyslí, že se situace bude nějak měnit. Proč přece měnit bydlení, když se sem všichni pohodlně vejdou...

Nejednou se Evelyna dostala na pokraj svých sil a chtěla odejít. Jak ale záhy zjistila, děti by musela nechat zde, protože bez souhlasu manžela /přece nenechám své děti odejít, to je jako bych je vyhodil/ by stěování bylo považováno za únos. Není cesty ven, není úniku.

Dívám se smutně na dvě malé roztomilé holčičky, které nemluví rusky, protože Evelyně zakázala tchýně na své děti mluvit vlastní řečí. Nemám pro ni slov útěchy ani jedinou radu, kromě té- začni teď hned na své děti mluvit svým jazykem. Nevím, jestli mě poslechne, ale víc pro její děti udělat bohužel nemohu....

linkuj.cz vybrali.sme.sk