a bankovní peripetie
Platební kartu jsem zrušila už před lety, kdy jsem zjistila, že mi Živnostenská banka účtuje za každý rok přes tisíc Korun i přesto, že jsem kartu vůbec nepoužila. Ta Adonisova skončila na podzim a ani jeden jsme další nechtěli, protože nám tenhle karetní systém nikdy nějak nepřirostl k srdci.

Jenže.... nedávno jsem ji nutně potřebovala. Chtěla jsem si dokoupit kredit na internetové volání Voipbuster, jenže jaksi nebylo jak. Řekla jsem si, že zkusím jít rovnou do banky těch deset Eur zaplatit.

Hned u nás z rohem se nachází velká banka Alpha. Zařadila jsem se s Ofélií do nekonečné fronty. Pomaličku jsme postupovaly, Ofélii ale došel rohlík, který ukusovala a tím si krátila dlouhou chvíli a tak začala trošku zlobit, křičet, tahat mě za rukáv, úřednicím tahat různé papírky z jejich psacího stolu, až jsem konečně přišla na řadu.

„Dobrý den, chtěla bych na tenhle účet poukázat deset Eur,“ pravila jsem slušně. Bankovní úředník v džínách a rozhalené košili, ze které mu koukala ochlupená hruď a zlatý řetěz s křížem, se na mě zvědavě podíval a řekl:“Máte u nás účet?“ Zavrtěla jsem hlavou jako že ne. „Bude vás to ale stát dvanáct padesát,“ řekl úředník a chtěl se věnovat někomu dalšímu za mnou, ale já se nenechala. Ano, na internetu psali, že daň je 2,50, takže celkem 12,50, to je jasné.

Pán s ochlupenou hrudí si vyžádal můj pas, který čtyřikrát okopíroval, pak se mnou vyplnil tři formuláře, do kterých zapisoval, jak se jmenuje můj otec a moje matka a kdy a kde se narodili /kvůli 10 Eurům!!!/, pak to všechno zase několikrát kopíroval a nakonec mi řekl:“Tak to bude 25E“.

Podívala jsem se na něj nevěřícně s otevřenou pusou a ptala se, proč mám kvůli deseti Eurům platit 25? Ochlupená hruď se mírně naježila a pán řekl:“Ale vždyť jsem vám říkal, že to bude stát 12,50! Že?“ a obrátil se na nervozní frontu za mnou. Všichni ve frontě souhlasně pobrukovali. Řekla jsem, že tedy transakci vykonat nechci a potupně, okolo nesouhlasem hučící fronty, odcházela pryč.

Rozhodla jsem se, že si musím kartu asi pořídit, abych mohla platit letenky, telefony a jiné věci přes internet.

Zašla jsem do vedlejší, Jonské banky, kde jsem znovu vyčekala frontu a pak řekla, že bych si zde chtěla založit účet. Starší paní v brýlích se na mě přísně podívala /ženy v mém věku už přece všechny nějaký účet mají/ a řekla: „Tak mi dej pas, svoje daňové číslo, účet od elektřiny na tvoje jméno, daňové přiznání a kopii nějakého dokimentu, dke je napsáno jméno tvé matky a tvého otce.“ /Zde si všimněte tykání ze strany úřednice a vykání z mé strany/ „Mám jen pas a to daňové číslo,“ hlesla jsem. Paní nervozně načmárala na papír, co všechno mám mít, znovu se na mě přísně podívala a řekla, ať si potřebné papíry seženu a přijdu znova.

Pořád jsem koumala, proč v řecké bance tak nutně potřebují jméno mého otce a mé matky, ale na nic jsem nepřišla. Nakonec jsem dorazila na druhý konec města k budově postříkané sprejery. Dívám se, že je to snad nějaký úřad a vidím nápis Attica bank. Vejdu dovnitř, v malé místnosti sedí pár úřednic za počítačem a mile se na mě smějí. Hned ta první mi nabídne, že tam mohu nechat 50 Eur a za tři dny si vyzvednout platební kartu, na které budu mít těch 50 Eur, abych mohla cokoliv zaplatit. A kyž budu chít, dám si tam víc peněz, abych si mohla koupit něco dražšího.

Výrazně se mi ulevilo a hlavně-nikoho nezajímaly moje účty od elektřiny ani jméno mého otce. Tak vida, i v Řecku to někdy jde docela jednoduše.

linkuj.cz vybrali.sme.sk