Jestli je něco takového vůbec možné
Jeden z mých úplně prvních zápisů do deníčku osmileté holčičky zní:“ Dneska jsme s tatínkem pohřbívali.“ K tomu je namalován obrázek rakve pokryté květinami a věnci, hořící svíce a černý závěs krematoria.


Před necelým týdnem zemřel ve Švýcarsku náš řecký kamarád Stefanos. Jeho tělo bylo převezeno sem, na ostrov, protože zde si přál být pochován.

Když Stefanos pochopil, že prohrál svůj boj o život, zavolal svému kamarádovi Spyrosovi na Korfu, aby ho přijel navštívit, protože už příští týden nebude naživu. Potom zavolal naší kamarádce Eileen, aby se s ní rozloučil v telefonu, poprosil o návštěvu kněze a pak se naposledy podíval na svoji ženu a řekl jí, že odchází nahoru.

Podle řeckých tradic se pohřbu děti nesmějí vůbec zúčastňovat a tak jsem přemýšlela, jestli porušit tohle pravidlo nebo na pohřeb vůbec nejít. Konzultovala jsem to s několika známými, kteří byli pro, ať děti vezmu, protože tohle prý nebude tradiční řecký pohřeb.

V malém venkovském kostelíku se konala pravoslavná nekonečná mše. Vevnitř bylo téměř nedýchatelno a venku pálilo ostré letní slunce. Děti pobíhaly před kostelem, dospělí vycházeli ven, aby se napili vody nebo si zakouřili...

Poté následoval průvod na hřbitov. Hezký hřbitůvek s několika hroby se nachází na kopci, odkud je překrásný výhled na moře a do okolních vesnic.

Děti s napětím sledovaly spouštění rakve do hrobu a já jsem si v duchu říkala, jak krásné místo posledního odpočinku.

Po obřadu byli všichni pozváni Stefanosovou vdovou k ní domů, kde bylo připraveno pohoštění. Naposledy jsem zde byla před několika lety na jednom velkolepém večírku u příležitosti Stefanosova životního jubilea.

V precizně upravené zahradě posedávali hosté, popíjeli víno a pojídali dobroty, připravené na stole. Po dlouhé době se zase sešli lidé, kteří se normálně nevídají, protože nemají čas se sejít. Jenže teď se čas na okamžik zastavil. Party ale pokračuje a je i docela veselá. Každou chvilku se dívám podvědomě ke dveřím, jestli z nich snad Stefanos přece jen nevyjde.

Při odchodu se loučíme s vdovou a její sestrou. Obě mi děkují, že jsem přišla s dětmi, které prý prozářily celou tu smuteční atmosféru. Děti, které jsou naším pokračováním a znamením, že život nekončí.

Domů přijíždíme pozdě věčer. Ofélie usnula v autě, ale Janýsek nechce jít do postele. Něco si píše v kuchyni do deníčku a pak prosí, jestli by dnes mohl výjimečně spát u nás.

Když ulehne, nahlížím do jeho deníčku, kde je napsáno:“Dnes jsme byli s maminkou a tatínkem na pohřbu. První jsem hodil kytku do jámy a pak jsme šli k nim na zahradu, kde jsme si s Ofélií hráli a kde měli strašně dobré čokoládové bonbonky, co vypadaly jako olivy.“

linkuj.cz vybrali.sme.sk