nebo-li greek style


O našem krásném letišti se chystám napsat už delší dobu. Je totiž naprosto unikátní. Postaveno v mořské laguně a jeho dráha končí na silnici, kde jsou umístěny semafory, aby v době přistání a odletu okolo nemohla projíždět auta.

Lidé se na letiště jezdí dívat z vyhlídky Kanoni jako na turistickou atrakci. Já však myslím, že největší atrakcí je samotné odbavení.

V klimatizované hale narvané k prasknutí pobíhají sem tam Němci, Angličani, Švédové, Maďaři i Češi a všichni hledají své přepážky, které se často nikdo vůbec neobtěžuje vypsat na monitory televizorů.

Mladý Rus ukouzl na louži z klimatizace, která už asi tři týdny protéká a místo opravy se dá na podlahu vždycky nový hadr.

Slečny a paní u přepážek se znuděně prohrabují v kabelkách a hledají cigarety.

Konečně nastává odbavení cestujících. „Tak prosím, postavte kufr na pás /váha k příjemnému údivu turistů nefunguje/, ne takhle, musíte ho postavit nastojato, abych se nemusela shýbat, polepíme číslem, teď si kufr vezměte a odneste ho do vedlejší fronty, tam ho pošlou přes rentgen až do letadla.

Ani za ta dlouhá léta, co sem Češi jezdí, se pozemní letušky nenaučily česky počítat do tří a tak tvrdě vyžadují naši asistenci, abychom jim my, delegáti cestovek, mohli překládat, kolik kufrů cestující mají. /myslí totiž, že Češi by to anglicky nezvládli/.

Stodvacetikilový pán s velkým břichem zvedne za mohutného funění kufr a hodí ho na pás. Paní u odbavovací přepážky začne skákat ze židle nahoru a dolů a hystericky vykřikovat. Pán si ji zmateně prohlíží a chápe, že paní řve na něj, ale nerozumí co. Zato rozumím já:“Chce mě zabít? Co je to za idiota? Pomoc, to bolí!“ A třepe prsty vysokorychlostní frekvencí.

Uklidňuji rozrušeného pána a pozemní letušce doporučuji, ať není hysterická a nestrká prsty tam, kam nemá. Podívá se na mě vražedným pohledem a nechá se vystřídat svojí mladší kolegyní.

Ta zatím usedne k přepážce a pomaličku polehoučku odbavuje další cestující. Přitom se obrací na svoji kolegyni vedle a vykládá:“To ti teda řeknu, Eleni, Spyros mě vzal večer do baru a tam jsem potkala svého bývalého....No, můj synovec přestal nosit plíny, taky už mu bude pět let....Babička včera vařila výbornou fasoládu a tátovi zas nezaplatili nájemníci za byt....Ale řeknu ti, že když dáš do tzatziki trošku víc česneku a kopru, zlepší se ta chuť o sto procent.....“ Eleni pokyvuje uznale hlavou a sem tam něco odpovídá.

Lidé ve frontě netrpělivě přešlapují. Do odletu letadla zbývá už jen půlhodina a v řadě stojí ještě minimálně čtyřicet lidí. Mladice a Eleni se nenchají nikým vyrušovat.

Z amplionu vykřikuje rozčilený hlas už asi podesáté, že se pan Papadopulos má dostavit k východu číslo 3. Jenže pan Papadopulos zřejmě neslyší, asi je před halou. V letištní hale totiž už není cestujícím dovoleno kouřit.

Z úplného konce fronty za mnou přibíhá blonďatá paní s do krve okousanými nehty a ptá se mě podrážděně, co tohle má znamenat a jestli vůbec odletí.

Uklidňuji ji, že bez ní letadlo neodletí a jen tak spíš už pro sebe než pro ni dodávám, že tohle je prostě greek style....

linkuj.cz vybrali.sme.sk