...školka začala...


Nedávno jsem si trochu sebekriticky procházela svoji blogovou kapitolu „Ach ta škola, školka“.. a zjistila jsem, že v tomto směru nenacházím žádná dobrá, pozitivní slova. A to se chystám dnes právě napravit.

Ofélie totiž začala chodit do školky. Když jsem sem před mnohla léty přijela, slyšela jsem na státní školky tu největší pohanu. Jak je to všecko špatné, strašné, špinavé a neorganizované, jak každý, kdo není na pokraji chudoby nebo není Albánec, své děti dává do školky soukromé.

Podobné věci jsem slýchávala i o místní porodnici, takže kdo nerodil na soukromé klinice, jako by patřil do nižší třídy společnosti. Konečně jsem měla možnost si ověřit, že člověk nesmí věřit všemu, dokud se o tom sám nepřesvědčí.

Janýsek se totiž narodil na soukromé klinice, kde mě s miminkem na břiše nechali 8 hodin ležet na porodním sále a prostě na mě zapomněli. Od tří let potom začal chodit do soukromé školky anglické, kterou záhy zrušili, potom do další v Ymce, kde byly sice milé učitelky, ale taková špína, že se to popsat nedalo a nakonec do poslední, kde jsme ho občas našli ležet na špinavém koberci, kde usnul a přes něj přeskakovaly další děti, kterých si prostě nikdo nevšímal. Tolik tedy k soukromým zařízením za 150-200 eur měsíčně.

Ofélii jsem původně do školky ani dávat nechtěla, ale pak jsem si řekla, že je na čase, aby se začala stýkat s dětmi a naučila se lépe řecky. Slyšela jsem, že je tady kousek od nás jedna státní školka, kam ale mohou dávat své děti jen rodiče, kteří oba pracují po celý rok nebo kteří žijí na hranici životního minima. Ani jednu z podmínek my sice nesplňujeme, ale prosila jsem Adonise, ať Ofélii zkusí přihlásit, že třeba když jim vybyde místo, mohli by ji vzít, ač jsem tomu sama nevěřila. Ale nějakým zázrakem se Ofélie do školky přece jen dostala.

Celé léto se těšila, jak začne do školky docházet. Už o prázdninách všem tvrdila, že do tam chodí a vymýšlela si, co dělají a s kým si tam hraje. V pondělí jsem ji tedy poprvé dovedla do nádherné staré budovy ve středu města, kde byla vřele přijata milou paní učitelkou a uvedena do své třídy s malými židličkami. Prý zrovna začíná snídaně. Snídaně??? Udiveně jsem povytáhla obočí. „Ano, tady děti v 9 ráno snídají, v 10 dostanou ovoce a ve 12 oběd...,“ odpověděla paní učitelka. Měla jsem pocit, že asi špatně slyším. V soukromých školkách si totiž jídlo a pití děti musejí nosit s sebou. Ofélie se se mnou rozloučila jakoby do školky chodila už odjakživa...

Po několika hodinách jsem ji šla vyzvednout. Zrovna seděla u oběda, sama krásně papala a krmila i panenku, kterou našla mezi hračkami. Když mě uviděla, přiběhla, vzala si na sebe bundičku a kráčela směrem k východu. Vyprávěla, jak bylo ve školce krásně a že zítra už nebude snídat doma, ale až ve školce....

Nadšeně jsem celou příhodu vyprávěla Adonisovi a pak se ho zeptala, jakým zázrakem vlastně Ofélii do téhle úžasné školky vzali? Adonis se na mě překvapeně podíval a řekl:“No protože jsem jim vysvětlil naši situaci.“ „Jakou situaci?“ Podivila jsem se já. „Že jsem jako doktor přišel o práci a teď vyrábím stolečky a okenice /řekl jsem jim, že jim jeden stoleček kdyžtak věnuji.../ a že mám manželku z Východní Evropy a proto malá Ofélie nemluví řecky...“

Hlavní je, umět své /ne/štěstí dobře prodat.....

linkuj.cz vybrali.sme.sk