...agresivita a sblížení...


Tu agresivitu pociťuji někdy dodnes. Cizinec má totiž pořád tendence srovnávat s domovinou. Kolikrát už jsem tady zaslechla:“No tak tohle by se v Čechách stát nemohlo...“ Nejenže mohlo, ale taky stává a často v mnohem horším měřítku. Špatné zdravotnictví, školství, korupce, šílená politika a nenažraní politici. Ale my tady v cizině jako bychom si svůj domov náhle idealizovali a viděli růžovými brýlemi.

Ohrnujeme nos nad místními úředníky, kteří nás k agresivitě přivádějí. Jenže pak si potřebuju vyřídit něco v Čechách a úředníkům, kteří mluví mojí řečí, vůbec nerozumím a začínám zuřit taky.

V nemocnicích se tu tísní desítky rodiček či pacientů spolu s desítkami je opečovávajících příbuzných. Člověk nemá chvilku klidu.

Zatímco v Čechách nás nepoštějí na návštěvu ke staré babičce po operaci, protože s sebou máme děti a ty tam nesmějí... „A ty kytky vyhoďte, ty do nemocnice nepatří...,“ slyšíme volat naštvanou sestru. /V duchu si říkám:“tak tohle by se v Řecku stát nemohlo.../

Agresivita se často projevuje i při setkání s místními obyvateli, kteří na nás, cizince, nejsou zvyklí a rozhodli se nám tak trošičku udělat ze života peklo. Na cizinecké policii nás nechávají potupně čekat na špinavé chodbě celé hodiny, zatímco si uvnitř dávají kafe a cigaretu. Napětí vrcholí a překračuje moji únosnou hranici a tak bez vyzvání vcházím do dveří a s těžce potlačeným vztekem se ptám, co se bude dít. Podívá se na mě policajt v uniformě, zvědavě mě změří od hlavy až k patě, popotáhne z cigarety a zavolá na svého šéfa vedle, že je tu ta „xéni“ /cizinka/, jestli může dál. Odvedle se ozve zaskuhrání: „ochi tóra,“ /teď ne/ a policajt típně cigaretu do přeplněného popelníku, kývne hlavou jako ať neotravuju a zavře za mnou dveře. Chce se mi vraždit.

Pomalu tak ale přenechávám veškeré vyřizování Adonisovi, ten se vzteká sice ještě víc než já, ale není xénos a dovede si svoji prosadit poměrně rychle.

U mě totiž nastává fáze sblížení.Konečně se dorozumívám slušně řecky a říkám si, že všecko byla jen otázka jazyka. Domlouvám se s několika Řekyněmi, které jsem potkala na dětském hřišti, že půjdeme na kafe. Řekyně ale chtějí na Liston, centrální promenádu s nejdražšími kavárnami, aby byly vidět. Mají totiž nové kožené sáčko a epesní kozačky.... No dobrá, sblížení sice neproběhlo tak, jak by mělo, ale na hřišti se pořád ještě zdravíme a prohodíme spolu pár slov.

Několikrát pak ještě přijímám pozvání do ryze řecké společnosti, do kavárny nebo taverny. Naučím se pár řeckých písní, abych se mohla přidat k jejich zpěvu. Ale pomalu zjišťuji, že fáze sblížení není o tom, kolik budu nebo nebudu mít řeckých přátel, ale jestli se zde budu cítit dobře. A tak vzdávám své další kostrbaté pokusy o navázání hlubokého přátelství a začínám si užívat úsměvů a pozdravů na ulici, které sice neznamenají nic víc, než že mě tu lidé poznávají a rádi vidí, ale já je s radostí opětuji.

Jsem šťastná za své kamarádky z Čech a Slovenska, Irska, Francie, Ukrajiny, Německa či Holandska a přestávám skuhrat nad tím, jak se Řekyně zajímají jen o šminky a parfémy.

A zatímco se moje mezinárodní kamarádky chystají k cestě na vánoce „domů“ do své vlasti, já si užívám neskutečných bouřek a dešťů na ostrově a těším se na naši štědrovečerní chobotnici tady na Korfu.

linkuj.cz vybrali.sme.sk