Ode všeho něco


Čas ubíhá takovou rychlostí, že se mi zdá jako včera, když jsme s dětmi zdobili před měsícem na svatého Spyridona vánoční stromek.

Dnes je den po Janýskových narozeninách a tak, jako každoročně, budeme stromek zase odzdobovat.

Na ulicích je šedo, mokro a nevlídno. Před obchodem Marks and Spencer se každý den schází partička podivných lidí, kteří vypadají jako bezdomovci, ale možná to jsou prostě jen přátelé, kteří se nemají kde jinde scházet. A tak sedí na schodech obchoďáku a pijí pivo z plechovky, stará paní, která strašně páchne, má ještě pořád naraženou mikulášskou čapku a o kus dál prodávají místní černoši na bílém ubruse položeném na zemi hodinky a dřevěné africké sošky.

Světová finanční krize se letos projevila i při koledě. Je zde zvykem, že na Štědrý večer, na Silvestra a v Předvečer tříkrálový chodí děti zpívat do domů a do obchodů koledy a vydělají si nějaký peníz. Janýska s Ofélií pouštím jen na tu první koledu, ty ostatní potom začnou lidi totiž obtěžovat a taky nechci, aby si mé děti myslely, že je tak strašně jednoduché si vydělat tolik peněz.

Letos obešly pár obchodů, kam chodím nakupovat, takže tam pořídily, ale vůbec poprvé se stalo, že lidé z některých obchodů se tvářili nepřátelsky a odmítavě a všechny děti odháněli už ode dveří.

Malá Ofélie ještě nepochopila, že vánoce už jsou pryč a tak si pořád, celé dny, prozpěvuje vánoční písně, do kterých si dosazuje svá vlastní slova, kterým nikdo nerozumí.

Adonis se rozhodl, že mi k narozeninám koupí saxofon. Měl ale pocit, že se kupuje stejně jednoduše, jako houska v pekařství a chtěl mi, poprvé v životě, udělat překvapení. Tuhle mi ale volá z obchodu s hudebninami a říká:“Na jaký to hraješ saxofon? Tenor nebo alt??“ Upřímně jsem se vyděsila a běžela do obchodu za ním, abych ho zradila od případné koupě bez rozmyslu. Zastihla jsem ho nad krásným lesklým saxofonem made in china. Zvedl ke mně hlavu a zeptal se:“To je ono? To co bys chtěla? Má to takhle vypadat?“ Přemluvila jsem ho, že si první necháme od někoho poradit.

Adonis tedy zjistil, že není saxofon jako saxofon a do své úlohy se pořádně obul. Každý den chodí několikrát denně do všech hudebnin v hlavním městě a zjišťuje si různé údaje a ceny. Když jsem se v pátek do obchodu stavila já, abych se na něco přeptala, všichni prodavači mě srdečně zdravili a říkali:“Pan manžel už tu byl dneska dvakrát..“ Odpověděla jsem:“On by to chtěl stihnout do mých narozenin...“ Prodavači zahlásili téměř jednohlasně:“My víme, máte je 24.ledna...“.

Což mi připomíná, že mi bude celých 35 let. Pro někoho jsem mladá, pro někoho žena nad hrobem. Tuhle jsem cvičila s Janýskem na piáno a on hrál nějakou skladbičku od Mozarta. Janýsek zavedl debatu na Mozarta:“Maminko a Mozart ještě žije?“ „Nene, ten už umřel dávno, umřel hrozně mladej,“ odpovídám já. Janýsek se zájmem:“Jo? A v kolika umřel?“ Zamyslela jsem se:“No, myslím, že byl asi tak zhruba v mým věku...“ Janýsek se na mě zadumaně dívá a říká:“No mami, to nebyl teda zas tak straaaašně mladej...“

linkuj.cz vybrali.sme.sk