pouličního umění

Procházím se s rodiči večerní Kerkyrou. Je nádherná. Překrásné benátské domy osvícené starobylými lucernami, jakoby se člověk ocitl někde ve Stínadlech.

Na ulicích postávají umělci nejrůznějšího druhu: Srb, který sem jezdí každé léto a vedle supermarketu provádí tetování hennou. Makedonec prodávající kýčovité obrazy nastříkané sprejem. Tlupa Rumunů procházející ulicemi a hrající na kytary a akordeony. Vždy se zastaví v nějaké taverně, obejde pár stolů, vybere peníze a jde zase pryč.

Pamatuji, jak byla Ofélie ještě maličká, pravidelně, když usnula, objevili se Rumuni a spolehlivě jim vzbudili. Dávala jsem jim rychle peníze, aby šli co nejdříve pryč.

Nigerijci se zastavují v každé kavárně a prodávají pirátská cédéčka a DVD. Cikáni na Listonu s balonky. Malý cikán s harmonikou, bezdomovec na vozíku s kytarkou, na kterou neumí hrát. Stařík s vrzajícími houslemi. Tony, žebrající narkoman sedící na zemi s plechovkou piva. Indiáni z Peru hrající hudbu své domoviny. Dívka v prostěradle s obličejem natřeným nabílo, která si hraje na sochu. Pohne se, jen když jí do kasičky někdo hodí minci. Společnost se zdá být tolerantní a to se mi na Korfu opravdu líbí. Vlastně líbilo.

Když se totiž tak rozhlížím okolo sebe, napadá mě, že by se měl Matěj přestěhovat se svými houslemi více do centra. S trochou ostychu se nechává přemluvit a stoupá si kousek od Mc Donaldu a začíná hrát. Po chvíli k němu přichází navoněný zlatník s nagelovanými černými vlasy a zve ho, ať jde hrát ještě více do centra, skoro k Listonu, nedaleko jeho zlatnictví. Matěj má trochu strach, aby ho někdo nevyhodil. Ale zlatník mu sebevědomě říká, ať se nebojí. Kdyby proti němu chtěl někdo zasáhnout, stačí za ním zajít, on vládne celé ulici /nebo že by celé Kerkyře??/.

Matěj si hrdinně stoupá doprostřed náměstí a hraje. Lidé se zastavují, někteří tleskají, házejí mince, jiní zase procházejí lhostejně okolo. Je docela zajímavé pozorovat ty nekonečné druhy lidských bytostí. Hudba houslí zní na náměstí opravdu kouzelně. Sem tam někdo Matěje osloví, aby se zeptal, odkud je a kde se naučil takhle hrát, celkově má jeho vystoupení velký úspěch.

První den, druhý a pak přichází třetí. Na náměstí se objevují dvě policistky. Říkají, že je hraní zakázané, ať odejde, nebo mu hrozí pokuta až tisíc eur. Po chvili, než se Matěj stači sbalit, vychází z rohového obchůdku s brakem nerudný padesátník a říká Matějovi, ať už se sem nikdy nevrací. Aha, to on zavolal policii...

Matěj jde za nagelovaným zlatníkem, který říká, že zná šéfa policie, ať přijde klidně druhý den znova, že se mu nemůže nic stát.

A tak další den Matěj zase nastoupí. Já jsem najednou trošku skeptická. Jistě ten nerudný člověk zavolá policii znovu. Ochrání ho zlatník? Jdu za zlatníkem a dávám se s ním do řeči. Zlatník je celý brunátný a rozčiluje se, co to je za společnost, která se takhle chová. Na přímou otázku, zda ale dovede kdyžtak vyjednávat s policií, odpovídá trochu vyhýbavě, že možná není úplně nejlepší nápad hrát zase na stejném místě, ale že až přijde zase televize dělat rozhovor s obchodníky /TV Korfu chanel ve svém programu nic moc jiného ani nenabízí/, že se ozve a že uvidím, jak bude slyšet!! Hm... radím Matějovi, ať jde hrát o kousek dál. Bohužel zrovna na místě stojí policejní hlídka. Snažím se s nimi domluvit, jestli by hraní na housle nemohli tolerovat. Ale dostává se mi odpovědi, že si tady přece nemůže každý dělat, co chce. To je mi novinkou. Po pěší zóně zrovna projíží silná motorka, vedle zase jede chlapík bez helmy, před policejní hlídkou na zákazu zastavení zaparkovalo auto. Nemá smysl se dohadovat. Odcházíme z náměstí. Po cestě domů potkáváme hrající Rumuny, sochu, Tonyho a Cikány s balonky.

linkuj.cz vybrali.sme.sk