poslední turistický zážitek

Pár posledních lidí přijelo do několika hotelů. Do jednoho hodně vzdáleného dorazil pan Broňa. Pohublý a poměrně mladě vypadající šedesátník na mě už čekal v recepci, když jsem za ním přišla. Horlivě mě zdravil a říkal, že si tohle místo tak zamiloval už v katalogu cestovní kanceláře, že se už teď, po několika hodinách pobytu, rozhodl, že sem příští rok pojede znovu. „Už jsem volal Standovi. Znáte Standu?“ zakroutila jsem hlavou, jako že ne. Pán mi vyprávěl, že Standa pracuje v jakémsi obchodním středisku v Porubě na pobočce cestovky a dovede zařídit jakýkoliv zájezd.

Pokračovala jsem v informačním hovoru:“Tady na nástěnce máte několik telefonních čísel. Je tam moje kolegyně Jana a pak to další číslo, to jsem já, já jsem Pavla…“ Pán mě rychle přerušil:“Vy jste Pavla? Tak to mě strašně těší. Já jsem Broňa..“ A Broňa mi úplně z ničeho nic začal vehementně potřásat rukou. Bylo mi jasné, že pokračovat ve svém monologu nemá smysl.Zadržovala jsem slzy smíchu.

Vzhledem k tomu, že v hotelu byl jediným Čechem, začala jsem si s ním povídat o tom, odkud je a kam jezdí na dovolenou. Pan Broňa pokračoval:“Víte, jediné, co mi tu chybí, je ta moje holčička.“ Podívala jsem se na něj asi trochu zvědavě, nevěděla jsem, jestli má na mysli milenku, manželku, dceru… Pan Broňa viděl můj obličej a rychle dodal:“Mám dcerušku, víte, je to moje sluníčko.“ „A kolikpak má roků?“ Zeptala jsem se se zájmem. „V prosinci jí bude pětatřicet. Ale mám o ni hrozný strach. Je to horolezkyně, neustále vyhrává nějaké poháry, ale já se jen děsím, kdy se něco stane. Proto ani nevlastním mobilní telefon, nechci, aby mi někdo volal špatné zprávy. Víte co? Počkejte tu chvilku. Přinesu vám ukázat fotky.“ Nechal mě na místě pan Broňa a než jsem se stačila vzpamatovat, zmizel.

Po pár minutách dorazil se složkou fotek a pohledů z cest. Z fotek se usmívala mile vypadající žena a pan Broňa na ni hrdě poukazoval. „Podívejte a tohle mi psala. Přečtěte si to.“ A mě bylo nepříjemné číst si cizí poštu, ale pan Broňa nedal jinak. Pak mi ještě věnoval okopírovaný článek, který o jeho dceři vyšel v novinách, a pak se začal vyptávat, zda mám děti já. Když jsem mu řekla, že dvě, prosil mě, ať na příští schůzku přinesu ukázat fotky.

Pan Broňa mi přišel docela roztomilý. Až později jsem měla zjistit, že je to docela podivín. Na další schůzku jsem přišla za tři dny a pan Broňa už mne netrpělivě očekával. „Dobrý den, to mám ale radost, že vás vidím,“ začal zvesela. „Přinesla jsem vám ukázat tu fotku,“ povídám mu. „Fotku? Jakou fotku? Svoji? No to jste hodná, ale já vás přece vidím…“ „Ne, fotku dětí, chtěl jste je vidět,“ opáčila jsem. „Aha, vy máte děti? No to je krásné. Já stejně nemám brýle. Ale všechny děti jsou sluníčka. Krásné.“ Vypoulila jsem oči.

Broňa pokračoval:“A já vám taky nesu fotky své dcery. Víte, je mistryní v horolezectví…Ještě vám dám tady článek, který o ní vyšel v novinách. Měl jsem dva, ale ten jeden jsem někomu dal.“ „Já vím, četla jsem ho. Dal jste ho mě a fotky jste mi taky ukazoval. Je opravdu dobrá..“ řekla jsem už trochu nervozně. Pan Broňa se se mnou trochu zklamaně rozloučil.

V pondělí jsem odlétala s maminou a s Ofélií z Korfu a pan Broňa mne odchytl před duty free shopem:“Paní Pavlínko, vy máte ale krásnou maminku. Vy jste taky z Poruby? Směroval otázku k ní. „Ne, já jsem z Přerova,“odvětila maminka slušně. „Ach, z Přerova! Tak to musíte určitě znát Pospíšilovy?“ Opáčil pan Broňa. Maminka se zamyslela:“No, podle toho které, tam je jich hodně. Já znám Mirka.“ Broňa se zavářil tragicky: „Mirka? Tak to vám musím s politovním oznámit, že ten zrovna před několika měsíci umřel.“ Potom si nechal nalít panáka whisky, která se na letišti rozlévala na ochutnání a když viděl, že maminka uvažuje, kdy naposledy viděla Mirka, poklepal jí na rameno a povídal:“Ale nic si z toho nedělejte. Já jsem fatalista a všichni tam jednou musíme…“

Mirek je naštěstí naživu, alespoň ten „náš“ a já se ještě teď směju, když si vzpomenu na tak veselé zakončení letošní turistické sezony.

linkuj.cz vybrali.sme.sk