na moři

I přesto, že mi Ofélie v Praze neustále hlásila, že by tam chtěla zůstat a že se jí tam líbí víc než na Korfu a že je nespravedlivé, že já jsem tam vyrůstala a ona nemůže, na jednu věc se domů přece jen moc těšila. Na loď. Od prvního dne, co jsem se vrátily zpět domů, škemrala, že chce na lodi spát.

A protože jsou pořád ještě krásné dny, i když se trochu ochladilo, v sobotu večer jsme si vzali pár věcí a šli na loď. Tu noc jsme zůstali v přístavu. Děti si hrály, pak se převlékly do pyžamek a zalezly si do spacáků a až do noci si s nadšením tichounce špitaly.

My s Adonisem jsme si vzali bundy, seděli pod hvězdnýn nebem, nad námi zářil úplněk, popíjeli jsme červené víno a povídali si.

Spaní na lodi má své nezaměnitelné kouzlo. Člověk spí vlastně lehce pod hladinou moře a lehounce se pohupuje a v kajutě je slyšet příjemné šplouchání vln narážejících na bok lodi.

Druhý den vysvitlo sluníčko, ale ráno bylo ještě trochu chladné. Ofélie s Janýskem na palubě pojídali bagety s nutelou, zatímco já jsem upíjela horký čaj a rozkoukávala se okolo sebe.

Po chvíli přišli naši kamarádi, které jsme pozvali na vyjížďku do Sajády, rybářské vesničky na pevnině.

Hladina moře byla klidná /k mé veliké úlevě/, Adonis nahodil pruty, děti si hrály s nově příchozím kamarádem a my dospělí se bavili.

Všichni jsme se těšili na ryby, Adonis dokone jednu po cestě chytil. Den předem jsme si chtěli nějaké rybky objednat v restauraci, kam chodíme většinou, pokud už se do Sajády vypravíme, ale Adonis si nemohl vzpomenout, jak se jmenuje majitel restaurace příjmením, takže ho nemohl najít v telefonním seznamu. Internet v těchto končinách znamená asi to samé jako na Valašsku chobotničky v octě.

Zavolal tedy na místní policejní stanici, aby se zeptal, jaké je příjmení toho chlápka, co má tavernu vedle dětského hřiště. K našemu zklamání mu policajt oznámil, že Dimos svoji tavernu před nedávnem zavřel.

Měli jsme tedy na výběr jen zbývající dvě. Adonis hned po příjezdu zašel do malé policejní budky, aby se ohlásil, že to byl on, kdo včera volal a vyzvěděl podrobnosti o Dimosově krachu. Manželka mu prý onemocněla a syn šel pracovat jako kuchař do nějaké restaurace v Igoumenitse, referoval mladý muž v uniformě. Pak nám doporučil tavernu hned vedle a popřál nám dobrou chuť.

Objednávali jsme si u majitele Dimitrise nějaké ryby /já jsem si šla odskočit a s trochou úleku zjistila, že tohle je jedno z posledních míst, kde mají turecké záchody, takové ty stupačky s dírou. Pokud tedy nepočítám Janýskovu školu.../, Adonis se lehce nedůvěřivě vyptával, zdali jsou čerstvé a jestli mají dobrý olej. Dimitris se na něj zadíval a prohlásil: „Příteli, my jsme rodinný podnik, tady je čerstvé a kvalitní všecko. Já tímhle samým krmím svoje děti a to dám i vám. Myslíš si, že bych svým dětem dal něco špatného??“ To si Adonis samozřejmě nemyslel a tak jsme se usadili venku ke stolu, sluníčko příjemně hřálo a my jsme hodovali a pili retsinu a bylo nám blaženě. Někdy mám pocit, že funguji na sluneční baterie. Ty svoje jsem si teď dobila přinejmenším na týden. Teď může klidně začít pršet...

linkuj.cz vybrali.sme.sk