opět po roce


Mikuláš letos proběhl stejně jako každý rok. Až na pár malých detailů. Dříve jsem vždycky ven vysílala Adonise s dětmi, aby Mikuláš mohl nepozorovaně dát dárečky do holínky. Jenže Janýsek, který si s Mikulášem už dlouho není úplně jistý, mě prosil, jestli bych s nimi letos nešla ven já. /Myslel si, jak mě převeze, protože nevěřil, že Adonis by byl schopen naaranžování dárků.../

Souhlasila jsem. Dárečky jsem připravila do jiného pokoje a Adonisovi dala instrukce,jak je tam dát a nepoplést. Před odchodem děti na balkon postavily holínky, pod ně daly dopisy Mikulášovi /Janýsek: Ahoj Mikuláši, doufám, že se ti tady v Řecku líbilo a že ti chutnal štrúdl. Ať se máš dobře, šťastnou cestu. Janýsek. Ofélie /nadikotvala Janýskovi/: Ahoj Mikuláši, jak se máš? Baví tě rozdávat dárky? Ofélie/.

Pak ještě kousek štrúdlu na talířek, postavit vedle holínek, a mohli jsme vyrazit. Adonis dole v dílně hobloval okna. Celkem bez zájmu nás pozdravil a pustil se znova do díla.

Procházeli jsme se setmělým městem. Bylo trošku chladno, moře bylo úplně klidné a na nebi svítila spousta hvězd. Povídali jsme si, jaké to bude v Praze a co tam všechno budeme dělat, takže děti na Mikuláše skoro zapomněly. Ta večerní chvíle s dětmi byla tak krásná, že jsem si /pokolikáté už?/ říkala, že spolu budeme muset strávit víc času, než mi vyrostou....

Když jsme asi po půlhodině přišli zpět, Adonis pořád hobloval. Ptala jsem se ho, jestli náhodou neslyšel Mikuláše, ale říkal, že ne, že dělá eletrickým hoblíkem sám hrozný rámus a nic neslyší. Děti utíkaly nahoru. „Byl tu““ Křičel janýsek. Mikuláš si ze štrůdlu jenom ukousnul a zbytek nechal ležet na talířku.

Při rozbalování dárků Janýsek pořád přemýšlel. „Mami, můžu zavolat Péťovi?“ zeptal se. /Péťa je jeho česko-řecký kamarád, o něco mladší./ Vytáčí Péťovo číslo a ptá se, co mu přinesl Mikuláš. Péťa líčí, jak dostal autíčka a panáčky a lego.... Janýsek zmateně zavěšuje a zase přemýšlí. Proč Mikuláš nosí některým dětem jen bonbónky a čokoládky a jiným autíčka a lego? „Mami, já myslím, že ta autíčka mu tam asi přidala maminka, i to lego...“ Krčím rameny a říkám, že je to možné. Janýsek se zase zamyslí a říká?“Hele, mami, mě je vlastně jedno, jestli Mikuláš opravdu existuje nebo mi tam ty dárky dáváš ty, je to stejně prima...“ A tak přisvědčuji a říkám si, že Janýskovo dětství pomalu, ale jistě končí.

linkuj.cz vybrali.sme.sk