aneb jak si užíváme ve své vlasti

Ze začátku, kdy byla taková zima s teplotami až minus 17, byl Adonis snad jediným člověkem v celé Střední Evropě, kterému nebyla zima. Val si na sebe kousavé vlněné kamaše a tričko a neustále se divil, proč se lidé na zastávkách tramvaje a na ulicích klepou a drkotají zuby. Také komentoval oblečení spolucestujících pokaždé, když se mu něco nezdálo a připadal si jako expert na zimu na Sibiři.

Protože s sebou ale nemá vlněné prádlo náhradní, rozhodl se, že si jej koupí tady. Obešli jsme snad všechny obchody v Praze a ptali se po vlněném spodní prádle, na což se nám dostalo reakcí v lepším případě udivených a v horším nevrlých. Všichni mu snažili namluvit, že dnes už se vlněné prádlo nevyrábí, že dnes je moderní thermo, ale Adonis všude tvrdošíjně vyhrnoval nohavice a ukazoval to svoje a říkal, že tohle sice kouše, ale nesmrdí a prodavači jen zamítavě kroutili hlavou. Pak jsme ve sportovním obchodě objevili kousek z moderně zpracované vlny za 1500 Kč, ale k Adonisově velkému zklamání tyto podvlékačky nehřály a tak jsem je zdědila já jako svůj nejluxusnější kousek prádla, i když s mužským střihem. Bohužel je pravda, že hřeje stejně jako punčocháče za desetkrát nižší cenu.

V sobotu jsme se vydali objevovat Moravu. Večer jsme měli domluven vinný sklípek u Hodonína, kde nás pan vinař naléval vínem takovou rychlostí, že Adonis po cestě domů zpíval po vesnici německé národní písně a já si zbytek večera nepamatuji a mám za to, že se ze mě stal zapřisáhlý pivař.

Další den jsme vyrazili do mé rodné vesničky Hošťálkové u Vsetína, kde jsem nebyla celých dlouhých 22 let. Od starých přátel se nám dostalo vřelého přivítání a já jsem Adonisovi ukazovala faru, kde jsem vyrůstala, a hřbitov a kostel, kde byl můj tatínek farářem a kde jsme si jako děti ve všední dny často hrávaly. Je zajímavé, jak dětské oči vnímají jinak vzdálenosti. Kopec od kostela, kde jsme se sestrami lyžovaly, je vlastně rovinka a zahrada není obrovská, jak se mi tenkrát zdálo. Ale i přesto, že jsme se odstěhovali, když mi bylo 5 let, pamatovala jsem si některé věci do nejmenších podrobností.

Pro děti si na jeden den přijel náš kamarád hlídač Kuba a vzal je na lyže na Troják a protože to pro ně bylo poprvé v životě, líbilo se jim to tak, že na tenhle zážitek nikdy nezapomenou. Janýsek se rozhodl, že už zpět na Korfu nechce a rád by se stal profesionálním lyžařem…

Na Vsetíně u Edity z Valach, která mi sem často přispívá svými komentáři, nás na domě vítala řecká vlajka a z domu vyběhli naši hostitelé, kteří už měli slíbenou pečenou kachnu na stole. Při plápolání ohně v krbu a nesčetném množství Plzně jsme si povídali a užívali si vánoční atmosféru Valašska. Zároveň jsme se také stali držiteli valašských pasů, takže Adonis, který vždycky toužil po českém občanství, má konečně splněn svůj sen alespoň částečně.

Poslední den jsme pokračovali do Ostravy, která mě příjemně překvapila. Představovala jsem si neutěšené šedivé město s kouřícími továrními komíny a namísto toho jsem spatřila moc pěkné náměstí a barevné centrum.

A tak jsme se na konci roku docestovali do Prahy, unaveni, ale spokojeni a šťastni, že jsme viděli kus světa a navštívili pár přátel. A musím říct, že Moraváci můžou řeckou pohostinnost směle strčit do kapsy….

linkuj.cz vybrali.sme.sk