Moje letošní zima je jednoznačně ve znamení klášterů...


Prší, prší a prší a ten déšť už začíná být docela únavný. Nejdříve se sice radujeme, že konečně chvilku nesvítí sluníčko, když déšť neustává, radujeme se, že bude dostatek vláhy, ale co je moc, je moc. Ulice jsou zablácené a šedivé, venku fouká silný vítr a moře v zálivu Garitsa cáká až na druhou stranu silnice.Venku je kolem dvanácti stupňů a vevnitř kolem šestnácti až osmnácti. Staré domy, jako je ten náš, mají mizernou, lépe řečenou žádnou, izolaci, takže když se zatopí, vytápíme zároveň celou ulici svatého Spyridona.Takže vysílám vzkaz neznámo kam: Letos už to stačilo.

Nedávno se ale na jeden den udělalo krásně. Tak krásně, že jsem svlékla své vlněné spodky, které si Adonis zakoupil v Praze a které jsem záhy podědila, a vyjela se podívat do Myrtiotissy. To je malá zátoka na západním pobřeží ostrova. Za normálních okolností se tam nachází nádherná písečná pláž, z části nudistická, která ale teď v zimě úplně zmizela. Já jsem se tam však vydala navštívit klášter (ano, už zase a ano, hned vedle nudistické pláže se nachází starý klášter), který mi doporučil mnich z Pantokrátoru.

Věděla jsem jen, že se tam musí kus cesty jít pěšky a že v klášteře bydlí jeden mnich jménem Daniel. Sluníčko svítilo tak, jakoby měsíc předtím a zřejmě i měsíc poté nelilo jako z konve a vůbec se tvářilo, jako by už snad bylo jaro. Hladina moře byla lesklá a klidná. Barva tyrkysově zelená. Svlékla jsem se do trička a pomalým krokem, opuštěnou cestičkou, stoupala ke klášteru.

Zavřeno. Jak jinak. Tentokrát jsem ale nenašla žádná zadní vrátka. A tak jsem bušila a bušila, volala mnicha jménem a byla si jistá, že tam je, neboť před hlavní bránou stál zřejmě jeho jeep.

Po chvíli jsem spatřila malou zvonici, od níž vedl dlouhý provaz. Natáhla jsem se pro něj a začala zvonit na zvony. Odpovědí mi byla jen ozvěna z okolních skalisek. Už už jsem se zklamaně chystala k odchodu, když jsem uslyšela na nádvoří jakési kroky. Za chviličku se brána otevřela a za ní stál Daniel. Trošku nevrle se díval, kdo ho to ruší, ale když jsem mu vyřídila pozdravy od kolegy z Pantokrátoru, nasadil trošku přívětivější tvář a dovolil mi porozhlédnout se okolo. Ukázal mi svá domácí zvířata pobíhající volně na velké zahradě. Králíci, slepice, pávi a husy. Vzal mě do kuchyně, kde zrovna běžel nějaký program satelitní televize RTL, provedl mě po objektu, na jehož opravu se snaží získat peníze a vybudovat tady pokoje pro poutníky, kteří chtějí meditovat (ne, ženy neberou...).

Pak jsme si chvilku povídali a Daniel mi vyprávěl, že se narodil v Německu, kde žil do svých dvaceti let, potom byl dlouho v různých klášterech, v Jeruzalémě a nakonec skončil zde, kde se nachází klášter s tou nekrásnější polohou na světě. Na podzim a na jaře, kdy už v okolí není ani živáčka, mu plavou pod terasou delfíni a když se moře rozbouří, vlny stříkají až nahoru na nádvoří. On sám tady prý má spoustu práce, stará se o zvířata, slouží (si?) mše a opravuje budovu a taky spravuje své internetové stránky. Vůbec nechápe, jak může kolega bydlet na Pantokrátoru, kde není ani internet ani voda....

Tak takové jsou moje aktivity v zimě. Adonis pořád truhlaří. Nedávno si zakoupil spodní frézku, pro ty, kdo neví, stejně jako jsem donedávna nedvěděla já, co to je, tak vysvětluji, že přístroj vážící asi 250 kg na obrábění dřeva. Profesionální truhláři z okolí mu začínají závidět vybavení jeho dílny a já jsem s potěšením zjistila, že už se mu do této dílny žádný další nástroj nevejde.

Janýsek se snaží naučit psát česky a anglicky na počítači. Tedy alespoň to jsem si myslela, než jsem zjistila, že si vyrábí svoji vlastní řeč a slova, která počítač nezná, ukládá do paměti. A Ofélie?? Ofélie nedávno dostala panenku. Měla takovou radost, že s ní začala spát, jíst i sprchovat se. Tuhle jsem ji však spatřila, jak má úplně vyhrnutou mikinku a panenku na holém tělíčku. „Co to děláš?“ Zeptala jsem se zvědavě. Podívala se na mě, jako bych byla úplně tupá a odpověděla: „Kojím, přece...“.

linkuj.cz vybrali.sme.sk