pošta, vernisáž a další příběhy

Zjistila jsem, že se na Korfu shromažďují různí podivíni. Nevím, jestli se zde podivíni rodí, či se zde scházejí nebo se až zde po nějaké době podivíny stávají.

Tak třeba James. Angličan, asi 60 letý, žijící zde se svojí devádesátiletou matkou, lady Sheilou. Jamesovi bylo dopřáno nejlepšího britského vzdělání, ale po dokončení studií se vzbouřil aristokratickým rodičům a celé společnosti a začal si vydělávat peníze jako pouliční muzikant v londýnském metru. Později se oženil s jednou šílenou Američankou, se kterou zplodil několik dcer a zjistil, že v Americe žít nechce. A tak se přestěhoval sem, na Korfu, kde žije z penze své matky, které dělá kuchaře, zahradníka a řidiče.

Včera jsem Jamese potkala na ulici.Sedli jsme si spolu na náměstí a popíjeli ouzo, byl zrovna výjimečně krásný den. James mi vyprávěl, že si neustále objednává knížky a CD z internetových obdchodů a tak pro balíčky musí velmi často chodit na poštu. Místní pošta, to je kapitola sama pro sebe. Od doby, kdy zavedli pořadové lístečky, zde vládne neuvěřitelný chaops. Řekové, protože nemají trpělivost čekat ve frontách, si vezmou lístek s číslem a když zjistí, že je před nimi dalších dvacet čekajících, lístek zahodí a s polohlasnou nadávkou odcházejí.

Tak nastává zmatek v systému, který naprosto nemá šanci vytušit, kolik lidí je vlastně ve frontě, protože zákazník s číslem 415, když je na řadě 212, znechuceně odchází. Přitom většina čísel jsou vlastně ta zahozená, která pak už jedno po druhém padají, aniž by je kdokoliv využil.

James takhle jednou čekal ve frontě asi půl hodiny. Už by býval byl skoro na řadě, když zjistil, že musí okamžitě vyřídit cosi neodkladného. Bylo mu líto lístečku a tak vyčkal, až vstoupí nějaká hezká mladá dívka a té lísteček dal. Dívčina radost byla tak ohromná, že Jamesovi věnovala svůj nejzářivější úsměv a tak James dostal nápad: kdykoliv jde na poštu, bere pro jistotu lístečky dva. Jeden pro sebe a jeden pro nějakou hezkou dívku, která vstoupí chvilku předtím, než se dostane na řadu. Otravné návštěvy pošty tak dostaly úplně nový rozměr a jedna z obdarovaných dívek ho dokonce jednou pozvala na kávu.

Sedíme a smějeme se, když tu k nám přichází ted den asi desátý Afričan s cédéčky. Janis Joplin už mi poslala Edita z Valach a tak s díky odmítám jeho nabídku, ale ptám se odkud je. Podívá se na mě a říká: „Už bys měla vědět, že my všichni, co prodáváme cédéčka a DVD jsme z Nigérie a všichni, co prodávají hodinky a sluneční brýle, jsou ze Senegalu.“ Aha, pomyslela jsem si. Zase jsem o něco moudřejší.

Večer se konala Pepova vernisáž v Art café. Šla jsem se podívat už chvíli před začátkem a s potěšením zjistila, že pouliční francouzský muzikant Thierry už je na místě. Spokojeně popíjel na lavičce víno a cpal se koláčky, které napekla Pepova tchýně. Když se blížil začátek výstavy, omluvil se, že jde na dvě hodiny na ulici vydělávat peníze, ale že se vrátí.

Po dvou hodinách se opravdu vrátil a začal si dolévat jednu sklenku vína za druhou a v poměrně podroušeném stavu okouzlovat svým alkoholovým dechem přítomné dámy. Čekali jsme, kdy začne hrát, ale Thierry se dobře bavil. Někteří lidé začali pomalu odcházet a tak jsem šla za Thierrym a povídám mu:“Tak co, nepůjdeš hrát?“ Thierry si dolil další sklenku, zapálil si cigaretu, vrhnul vilný pohled na jednu mladou Řekyni a říkal: „Ještě ne, myslím, že lidé na to ještě nejsou připraveni...“ „Ale Thierry“, opáčila jsem trošku rozhořčeně já:“Lidé už jsou spíš připraveni k odchodu!!“ Podíval se na mě skelnýma očima a prohlásil:“Já jsem se zrovna vrátil z ulice, kde jsem přijal tolik lásky a pozitivní energie, kterou jsem naplněn, že ji teď nemůžu uvolnit hraním.“ Do ruky vzal celou láhev vína, kterou už nepoložil zpět.

Když skoro všichni odešli, bylo už něco před jedenáctou večer, Thierry vzal kytaru, zahrál jakousi tklivou baladu a hned zas kytaru odložil. Prý to není ono, je zvyklý hrát na chodníku. Pak si vzal zbytek koláčků do kapsy, batoh na záda a kymácivým krokem se vydal do tmavé větrné noci.

linkuj.cz vybrali.sme.sk