o jaru a lakotě


Ofélie je jako u vytržení. Zajímá ji každá kytička a každý brouček, neřkuli červ, slimák, stonožka či kdejaký hnusný šváb. Láskyplně je bere na ruku a prohlíží si je. Kraby hladí, šnekům sundává z jejich slizkého břicha špínu a kupí si je na dlani na hromádku.

S Janýskem jsme jí změnili jméno z Ofélie /řecky Ofília/ na Endomofília, tedy milovnice hmyzu. Janýsek je její pravý opak a všech brouků se štítí. Protože je ale zvědavý a k tomu se chce vytahovat před kamarády ze školy, volá na ni: „Ofélie, pojď sem, tady je červ!“ a vsází se zatím s kluky /o pár centů!!/, že toho odporného tlustého červa vezme Ofélie do ruky. Pak ji nasměruje, Ofélie se přižene a se slovy „zlatíčko moje“ bere tu černou kreaturu do ručičky a vítězoslavně se rozhlíží kolem.

Nedávno opět přišla ze školky plná vší. Ani já už se těch mrch neštítím, prostě je krutě a nemilosrdně likviduji. Jen Ofélie si láskyplně vyčesává mrňavé povtory a hnidy a celá se rozplývá:“Všíčky moje, vy mě máte tak rády, že jste zase přišly...“

Jaro se projevuje všemi možnými způsoby. Když jsem nedávno měla doma na návštěvě sestru s rodinou, našla jsem Ofélii v posteli se svým šestiletým bratrancem. V pokoji bylo nějak podezřele ticho a když jsem vstoupila, pobě děti se vymrštily, jako by byly při něčem přistiženy. „Co děláte v poledne v posteli?“ Ptám se celkem nevinně. Obě děti zarputile mlčí, až za chvilku z Ofélie vypadne:“My se tady s Vikýskem pusinkujeme a masírujeme...“ Nevím, jak reagovat. Tiše si povzdychnu a odcházím....

Janýsek má také svoje zvláštnosti. Neustále se potýkáme s jídlem. Tohle nechce a tamto mu nechutná, kdyby to bylo jen na něm, vydržel by zřejmě zbytek života na čokoládách. Z ničeho nic se ale nadchnul pro čínské hůlky a začal jíst ze dne na den téměř všecko. Ale čínskými hůlkami. Špagety, rýži, brambory, maso, dokonce i polévku tak, že z ní vybere všecko tuhé hůlkami /mezitím se ja naučil ovládat jako starý Číňan/ a tekutou část potom vypije...

Zároveň je, zřejmě po tatínkovi, čím dál šetřivější. V zimě prohlásil:“Maminko, kdybychom tě neměli, byli bychom asi milionáři.“ Vykulila jsem oči a zeptala se proč. Janýsek odpověděl:“Protože tobě je pořád zima, kdežto nám ostatním ne, takže bychom vůbec nemuseli topit, to děláme jen kvůli tobě...“

Když jsem zase vedla nedávno Ofélii na očkování a aby se nebála, slíbila jsem jí potom zmrzlinu, začal Janýsek vymáhat zmrzlinu taky. „Ale to by nebylo fér, ty na očkování nejdeš a zmrzlinu jsi dostal vždycky, když tě očkovali.“ Janýskovo rozrušení nabývalo na intenzitě:“Tak já se chci taky nechat očkovat!!“ Snažila jsem se ustát situaci:“Co blbneš, tak si raději vezmi penízky z kasičky a zmrzku si kup sám, ne??“ Janýsek se dlouze zamyslel. Na počty sice není žádný Einstein, ale co se peněz týká, má všecko dobře spočítané. Po chvilce prohlášil:“To ne, to já si nebudu utrácet peníze, já se raději nechám očkovat....“

A já jsem ráda, že se doma nenudíme...

linkuj.cz vybrali.sme.sk