starostova bratra

Ráno mi zazvonil telefon: „Ahoj Pavlo, můžeš s námi hrát dnes na pohřbu?“ Ptá se Spyros, jedna z hlavních figurek místní filharmonie. „Jasně,“ přitakala jsem nadšeně a šla si vyžehlit košili k uniformě.

Pravda, už jsem zažila leccos. Jako malá jsem si hrávala u nás na faře na Valašsku na hřbitově. S kamarádkou Janičkou jsme skákaly z hrobu na hrob a přebíraly barevné kamínky, kterými byly hroby vysypány. Ale při pohřbu jsem ještě nikdy nehrála na saxofon. Všechno musí být jednou poprvé.

Venku bylo vedro k zalknutí. V budově filharmonie jsme měli sraz v půl páté odpoledne a hned nato jsme vyjeli autobusem ke katolickému hřbitovu. Nebožtík tedy zřejmě pocházel z Maltské rodiny, Malťané tady tvoří nejpočetnější katolickou komunitu.

Pohřeb začal na čas. Lidé se ale trousili ještě po půl hodině. Hodně jich přišlo, aby ukázali svůj obličej před starostou a mohli mu osobně kondolovat, kdoví, kdy se to může hodit.

Celá dechová kapela stála namačkaná ve stínu vysokého cypřiše a malé holčičky v mrňavých uniformičkách s příčnými flétnami v ruce si posedaly na obrubníky cestiček. Slunce pražilo a my jsme stáli a čekali, až kněz odslouží mši, abychom mohli spustit.

Pozorovala jsem zatím smuteční hosty. Někteří z nich přišli evidentně přímo z práce, s okopanými botkami a propocenými špinavými košilemi. Taky zde byla nezvykle vysoká koncentrace mužů, jimž chybělo přinejmenším pět předních zubů. Ženy na sobě měly většinou černá přilehlá trička slovutných značek a sandálky na vysokanánských podpatcích. Kolem kroužili muži, někteří v pantoflích, s cigaretou v ruce. Jiní zase s černými brýlemi značky Ray Ban, zlatým řetízkem na krku a nezbytným mobilem v ruce či u ucha. Nikdo z nich se nezdál být příliš smutný. Do kostela by se stejně nevešli a tak postávali ve stínu stromů a hrobek, kouřili, povídali si, smáli se a telefonovali. Jakoby byli kdekoliv na náměstí. Jen kavárna zde chyběla.

Někteří hosté jsou profesionální vymetači pohřbů. Tváří se zkroušeně a těší se na závěrečné pohoštění, které u významných osob bývá velkolepé a je zván každý.

Jiní, většinou staří lidé, kteří už nikoho nemají, chodí na pohřby přemítat o smyslu života a smrti. Krátí si tak dlouhou chvíli a smutnou samotu.

Zahlédla jsem Popi. Šedesátiletá dáma s postavou velryby se ke mně pomalu dobelhala. Její vlastní tělo už takovou váhu nemůže unést, proto si napomáhá hůlkou. Popi patří k nejzámožnějším lidem na ostrově. Nemá žádné dědice a má obrovský majetek, který se snaží ještě za svého života utratit, což se jí v celku lehce daří. Má dlouhatánské šedivé vlasy sepnuté sponkou, velikánský kus látky na sobě, vzdáleně připomínající jakési neforemné šaty, a obrovské černé brýle značky Dior. Hovoří plynně asi šesti jazyky, ale nikdo se s ní tady na ostrově nechce moc vybavovat, protože jak se Popi na někoho nalepí, už se jí člověk jen tak nezbaví. Je schopná na návštěvě strávit třeba i deset hodin, neboť přesun z místa na místo jí dělá docela problémy.

Měla radost, že mě vidí a vyprávěla mi, že chodí na pohřby skoro denně, protože zná mnoho lidí na Korfu a ti jeden po druhém umírají. A sem přišla kondolovat starostovi, i když jeho bratra neznala.

Konečně kněz dozpíval poslední žalm a nosiči nesou rakev ke hrobu. Je čas hrát. Nasadíme pomalé tempo a jdeme v zástupu za rakví za hraní smutečního pochodu. Je mi vedro a mám žízeň. Ta dlouhá doba čekání, smutná melodie a průvod s rakví mi vhání slzy do očí. Dojímám se sama nad sebou a zjišťuji, že se ze mě pomalu, ale jistě stává budoucí profesionální vymetač pohřbů. Pouze ale jako člen dechové kapely.

linkuj.cz vybrali.sme.sk