pokračování po letech
Nedávno mě pozvala jedna moje česká kamarádka na svoji loď, na které se svým manželem brázdí moře, na večeři. Přišla jsem s malým zpožděním a lahví vína. Na lodi už seděl mladý pár, který mě vesele zdravil, jakoby mě znal, jen já, hlava děravá, jsem si nemohla vzpomenout, kdo to je.

Kamarádka mi trochu napomohla:“Nepamatuješ si na Marcela s Janou??“ Hned se mi rozsvítilo. Marcel s Janou se vrátili!! „No jasně, že pamatuju, věnovala jsem vámkapitolu ve svojí knížce!“ Překvapila jsem je a přinesla si z auta knížku, kterou jsem jim chtěla věnovat.

Už tenkrát jsem Marcela s Janou obdivovala pro jejich touhu a snahu o splnění svých snů. A teď je vidím, stále spolu, usměvavé, šťastné a pořád zamilované. A co hlavně: svůj sen si splnili a plní dál. Marcelovi se podařilo dostavět svoji loď a pak vyplul s Janou po řekách na moře. Vždycky se někde zastavili na méně či více dlouho, vydělali nějaké peníze, aby měli na živobytí, a pluli dál. Pak se zdrželi na dva roky ve Francii, kde získali oba dva slušně placenou práci a odkud je nechtěli zaměstnavatelé pustit, ale Marcel s Janou chtěji jít dál za svými touhami. Chtějí postupně obeplout svět.

Fascinovaně jsem oba dva pozorovala. Jana je pořád stejná, bezprostřední, za ty tři roky, co jsme se neviděly, neztratila ani trochu ze svého valašského přízvuku. Marcel má akorát ostříhané vlasy, ale jinak je taktéž stejný, jako před lety. Jen možná maličko sebejistější, přece jenom za těch několik let překonal nemálo těžkých překážek.

Vyprávěli mi, jak teď Jana poletí na pár týdnů domů a Marcel mezitím dopluje na Kanárské ostrovy, kam za ním Jana přiletí, aby mohli společně přeplout Atlantik a na zimu zůstat někde v Karibiku.

A pak? Pak se uvidí. Loučím se s nimi atrošku jim závidím jejich odhodlání a naprostou svobodu...

linkuj.cz vybrali.sme.sk