jen tak...


Po několika letech jsem dostala nějakou virózu, která mě skolila tak, že jsem týden skoro nevycházela ven. Naštěstí bylo opravdu hnusně a pršelo, takže až na to, že mi bylo dost nehezky, jsem se neměla úpně nejhůř. Ležela jsem v posteli, přečetla asi čtyři knížky a pila zázvorový a lipový čaj. Děti jsem systémem barevných odměňovacích puntíků namotivovala tak, že se o sebe ráno postaraly, aniž by mě tahaly z postele, jen se přišly rozloučit a odešly do školy.

Dnes vysvitlo sluníčko a mně se jako mávnutím kouzelného proutku udělalo o poznání lépe. Šla jsem tedy po obědě s Ofélií doprovodit Janýska do klubu plachtění, kam začal zrovna chodit, a chvilku ho na sluníčku pozorovala, jak se snaží ovládat miniaturní plachetničku.

Zamáčkla jsem slzu dojaté stárnoucí matky a vydala se procházkou zpět, protože Adonis čekal na Ofélii s pečením chleba.

Na náměstí ještě svítilo sluníčko a já jsem na lavičce spatřila několik mladých muzikantů, kteří si hráli na akordeon, housle a kytaru jen tak, pro radost.

Toho harmonikáře znám tak trošku od vidění, tak jsem ho pozdravila. Všichni kluci mě okamžitě pozdravili taky a volali, ať se přijdu podívat, co hrají.

Ofélie si spokojeně běhala sem a tam a hlasitě si prozpěvovala řecké písně, které umí ze školky. Já jsem se zastavila u muzikantů a zaposlouchala se do jejich řeckých tklivých písní. Kluci s dlouhými vlasy a cigaretou v puse byli úplně ve svém světě.

Pak jsme se na moment zapovídali, vyprávěli mi o Thierrym, francouzském pouličním zpěvákovi, kterého jsem už dlouho neviděla, že byl nemocný, ale žije s nimi v jednom neobydleném domě v centru města.

Po chvíli jsem se rozloučila a vydala se k domovu. Ještě mi za zády dozníval jejich bezstarostný zpěv, když jsem jim na úplně maličkou chvilku zazáviděla tu svobodu.

Najednou mě Ofélie chytla za ruku zrovna, když se slunce přehouplo za poslední střechu Kerkyry. Stiskla jsem tu malou ručku a pocítila krátký, ale velmi silný pocit štěstí.

linkuj.cz vybrali.sme.sk