v cizí zemi


25. březen je pro Řeky velký den, kdy získali, v roce 1821, konečně svou nezávislost na Turecku, za cenu mnoha životů. Na tento den, který je státním svátkem, jsou právem hrdí a oslavují ho rok co rok jak se sluší a patří.

Někteří ještě dokonce víc, než se sluší a patří. Ve školce se učí protiturecké básničky a řeckou hymnu. Ofélie si už týden hymnu prozpěvuje od rána do večera a když jdeme po ulici, lidé se otáčejí a usmívají a já v jejich tvářích čtu něco jako: „Tedy cizinka a vychovává své dítě k vlastenectví, bravo...“, na což reaguji úsměvem a jsem ráda, že chvilku proti nikomu a ničemu nebojuji.

To samozřejmě netrvá dlouho, protože mě rozčiluje, že se už od pondělka ve škole nacvičují kroky do pátečního průvodu místo učení a ten, kdo v průvodu nepůjde (účast dobrovolná), prostě lelkuje na chodbě.

Už ve čtvrtek je ve škole velká slavnost, protože v den svátku, je volno. Děti, které chtějí předříkat básničku o zlých Turcích, mají možnost, Janýsek však nemá chuť ani říkat básničky, ani chodit v průvodech, ani se dívat na recitující děti, stejně jako další polovina dětí z jeho školy. A tak mají už i ve čtvrtek volno. Děti ve školce z neznámého důvodu končí už v jedenáct, na což se dívám dost nelibě a ptám se, jak to dělají pracující rodiče, když je každou chvilku svátek a končí se tak brzy, vždyť den volna je až druhý den. Ale učitelka mě hned usadí, že takhle to v Řecku je a už bych si konečně měla zvyknout.

Ofélie se ale těší, jak budou zpívat hymnu a prosí mne, abych ji vzala do školky. Oblékne si šatičky s volánky, upraví culíčky, dá sponečku na ofinu a vyrážíme.

S Janýskem, se kterým vlastně posledních 6 let, co je Ofélie na světě, netrávím žádný čas ve dvou, jdu na procházku kolem moře a pak ho zvu na horkou čokoládu. Povídáme si o tom, co ho baví a co ho štve, Janýsek se kažou chvilku zastavuje a dělá stojky, sluníčko svítí a nám je dobře. Potom vyzvedáváme Ofélii, která ma slzy na krajíčku a říká, že ta slavnost byla přiblblá a že hymnu nezpívali, jen se dívali na starší děti, jak říkají básničky. Slíbila jsem jí, že po obědě zazpívá hymnu českým prarodičům na skypu a že jí koupím zmrzku.

V předvečer velkého svátku s dechovou kapelou nacvičujeme naposledy pochody, které budeme na druhý den hrát.

Dnes jsme se probudili do nádherného jarního rána. Děti běží ke kamarádům a já se oblékám do modré uniformy a jdu do průvodu. Venku už jsou davy lidí, zástupy maminek a tatínků, které čekají, až budou okolo procházet jejich děti ve školních uniformách určených jen ke slavnostním příležitostem, které se snaží potom s foťákem a kamerou dohonit a vyloudit na nich úsměv. Jednotlivé školy jdou srovnané do úhledných řád a vedle každé skupiny jde učitelka:“Raz dva, marš! En dýo, en dýo, marš!“ volá polohlasem a děti a studenti, za nimi skauti a představitelé různých spolků, jdou pravá, levá, pravá, levá.

Ještě než nastupují dechové kapely, bavím se s jedním mladým klarinetistou, který se směje, když vidí procházet okolo svoji třídu. Prý tam je nejvíce žáků, kteří mají neomluvené hodiny. Dovídám se novou věc, že v průvodech chodí nejen vlastenci, ale také děti, které mají často průšvihy ve škole a tímto způsobem se z nich vykupují.

A pak už vyrážíme my. Hrajeme několik rychlých vojenských pochodů, děti mávají řeckými vlaječkymi, v oknech visí vlajky dnes skoro všude, a já mám pocit jakési zvláštní hrdosti. Snažím se přemýšlet, z čeho ta hrdost může pramenit. Z vlastenectví asi ne, když Řeckou mojí vlastní není. Anebo je? Že by integrace přece jen pokorčila do další fáze?

linkuj.cz vybrali.sme.sk