letí

Nejdříve tak nesměle přešlapovalo, pak začalo pomalu jít, běžet a teď už zase letí jako zběsilé. Tak, že se mi celý život najednou posunul o den a já jsem začala mít lehký stihomam.

Jako první letní návštěva se mi nahlásila kamarádka Diana se svým mužem a malým miminkem. Těšila jsem se a sama jí objednala lodní lístek z Itálie na 30.5. Plavba trvá asi jedenáct hodin, a tak jsem si tedy zapsala do své hlavy, že Diana dorazí 1.6. Jenže jsem úplně vypustila jeden den, neboť jsem zapomněla, že květen má 31 dní. Takže jsem třicátého prvního dělala nějakou dost důležitou práci, když mi Diana zavolala, že za 45 minut připlouvají na Korfu.

Chvilku jsem zběsile pobíhala sem a tam, pak jsem letěla domů, jakž takž uklidila hostinský pokojík, který jsem měla v plánu řádně vygruntovat až ten večer, nahlásila dva lidi Adonisovi na oběd a frčela do přístavu přivítat návštěvu.

Prvního června měla být ochutnávka vín v místním obchodě. Zaúkolovali jsme tedy moje děti, aby pohlídali miminko a vyrazili ochutnávat. Obchod byl ale zavřený a na dveřích nápis, že ochutnávka je na druhý den. Začla jsem být lehce paranoidní, že se mnou někdo, takhle na začátku léta, hraje nějakou nepěknou hru. Běžela jsem k počítači, zkontrolovala emaily a zjistila, že ochutnávku jsem nespletla, ale majitel obchodu ji přesunul na jiný den. Uf, ještě to tedy se mnou není tak špatné.

Při zmíněném úklidu hostinského pokoje jsem vzala prázdný kufr, který stál uprostřed a poprosila Ofélii, aby ho odnesla dolů do jednoho prázdného pokoje. „A proč?“ ptá se Ofélie nevinným hláskem. „Aby tady nestrašil, budeme mít návštěvu,“ odpověděla jsem já, bez jakýchkoliv úmyslů. Večer jsem přišla dát Ofélii do postýlky pusu na dobrou noc. Ofélie ležela zachumlaná v dece a tichounce plakala. „Co je?“ vyděsila jsem se. „Já se bojim toho kufra,“ nadzvedává se vzlykající klubíčko. „Jsi přece říkala, že ten kufr straší...“

A že opravdu je něco ve vzduchu, jsem zjistila před pěti minutami. Vlastně závěr dnešního psaní měl být docela jiný, ale zrovna mi zazvonil telefon a volala mi kamarádka, která tu má na návštěvě své známé Vendulku s Honzou, a kteří měli dnes odlétat: „Pájo, potřebovala bych pomoct. Naši kamarádi si právě všimli, že měli odlětět včera. Co teď...?“
Nic. Stejně jsme se chtěli seznámit, tak půjdeme dnes večer společně do mé oblíbené hospůdky a známí poletí zítra. Snad není dnes neděle, to má totiž Tsipuradiko zavřeno...

linkuj.cz vybrali.sme.sk