...slečna

Přijeli do jednoduchého hotelu s programem all inclusive, daleko od moře. Už při mém příchodu seděli oba na schodech před hotelem, kouřili a měli hodně načuřené obličeje. On o něco mladší než ona. Trochu nesourodý pár. Sourodý jen v tom naštvaném, alkoholem a věčnými kocovinami poznamenaným obličejem.

Přivítala jsem je spolu s ostatními novými hosty v hotelu a vyprávěla jim, co se tu na Korfu všechno dá dělat. „Máte nějaké otázky?“ zeptala jsem se ještě nakonec. Podíval se na mě trochu nepřátelsky a řekl: „No, musim se tu z toho vzpamatovat, je to tu šílené. Ale co mě nejvíc štve je, že tady neni takový ten barel s vodou, kam bych si mohl napouštět pitnou vodu do PET lahve, když jdu na pláž nebo do pokoje. Na baru to čepujou jen do kelímku, tak můžu jim teda říct, ať mi to dají do té PETky?“

Pokrčila jsem rameny a pozvala ho, ať jde se mnou do recepce, kde se zeptáme. Německá majitelka hotelu na mě vytřeštila oči a říka: „Já nevím...“ „Jak jako nevíš?“ opáčila jsem já. „No, já tu jsem už pětatřicet let, ale za celou tu dobu mi nikdo podobnou otázku nepoložil,“ utírá si pot z čela Ursulla. Je hrozné vedro.

Pak se zeptá manžela, ten se trochu rozpačitě ošívá, ale nakonec svolí. Pán se konečně poprvé trošku pousměje a já odcházím.

Hned po poledni mi volá majitel hotelu a trochu prosebně a trochu výhružně mi sděluje, že mám tyhle klienty okamžitě někam odstěhovat, protože je tady na dvanáct dní nechce. Nestačím se divit. Co se děje? Vypráví, že pan Polák je agresivní a chce po číšníkovi, aby mu naléval pět drinků najednou, přitom dle pravidel je možný jeden drink a když se dopije, pak teprve druhý. Při obědě prý si začal brát jídlo sám a napadl majitele.

Vyžádám si pana Poláka k telefonu. „Copak máte za problém?“ ptám se (zatím) mile. Pan Polák už má trochu naváto a lehce koktá. „No-o-o, já prosimvás nejsem žádnej pijan, že jo, a-a-le sem se tu seznámil s Ostravákama, sme si jako chtěli dát na přivítanou před obědem pivo a panáka, že jo, jak se to tak v Čechách dělá. No pivo a panák patří dohromady, no né?? A tady ten hnusák mi řekl, že mám dopít pivo a pak mi naleje panáka, ale vždyť je normální, že se to pije společně!“

Vysvětluji mu, že musí respektovat pravidla nastavená hotelem a pan Polák pokračuje: „No a pak přídu na oběd a tam čekám na toho kuchaře a on nikde, tak já za tim sklem vidim karbanátek, teda já nejdřív myslel, že je to bramborák, tak jdu z druhé strany a šáhnu si rychle pro něj, ale pak je to stejně ten karbanátek a majitel přijde, strčí do mě a vezme mi talíř z ruky! Já vám říkám, že chci okamžitě přestěhovat jinam!“

Ufff... volám do Prahy do kanceláře a vyprávím, co se děje. Paní v Praze koukne do počítače a říká: „Ten pan Polák je osmdesátej pátej ročník a ta paní pětapadesátej. To nemůže ta máma říct synovi, ať se chová slušně?“ „To není máma, to je jeho přítelkyně,“ odpovídám tiše. Na druhém konci je úplné ticho. Až po chvilce se ozve: „Vzhledem k tomu, že pan Polák si koupil zájezd na 12 dní do hotelu s plnou penzí za 9990 Kč, tak kdyby se chtěl nechat přestěhovat do nejlevnějšího hotelu s polopenzí, bude muset doplatit zhruba deset tisíc za osobu. Teď je osm tisíc pod nákladovou cenou.“

Volám panu Polákovi a sděluji mu podmínky přestěhování. Dodávám ještě, že by bylo lepší si začít užívat pláže a neřešit PET lahve a piva s panákama, protože když si to rozpočítá, za tyhle peníze by mu nenalili ani v hospodě na okraji Brna. A když ho vyhodí pro nevhodné chování z hotelu, bude vyloučen ze zájezdu a nemá pam už nárok ani na letenku zpět.

Z ukřičeného hlasu se stává slabounký hlásek vystrašeného dítěte: „Prosím vás paní delegátko, ale oni už mě asi vyhodili, tak já nevím. A můžu tady teda zůstat?“ Přisvědčuji a doporučuji, ať obrátí list a začne si konečně užívat dovolené bez zbytečných problémů. „A můžu si jít teď dát pivo?“ Zase přitakávám a pokládám telefon a doufám, že teď bude chvíli klid.

Přesně v půlnoci zazvoní telefon: „Tady Po-polák. Pro-si-m-vás mněseztra-škyt-tilaškyt sle-slčna...“ „Jak, prosím?? Co se vám ztratilo??“ „Mněseztra-škyt-tila škyt slečna.“ „Tak si jděte lehnout a nezamykejte v pokoji a ona se ta „slečna“ určitě zase najde,“ říkám trochu vyčerpaným hlasem. „Tak děkuju,“ pokládá pan Polák telefon.

A já si poprvé za posledních deset let vypínám telefon na noc, protože si představuji, jak pětapadesátiletá slečna nasává s nějakým švarným Řekem a pan Polák se upíjí k smrti žalem a každých pět minut mi telefonuje...

linkuj.cz vybrali.sme.sk